Irskou přírodou 2.: Killiney Hill

V Irsku jsou v zásadě jenom dvě roční období - jaro a podzim. Je trochu složitější poznat, kdy se jedno mění v druhé, ale s trsy sněženek, krokusů a rašících narcisů bych řekla, že tohle bude zrovna taková situace.

Naše víkendy začínají mít pravidelný průběh: sobotní obchůzky a kratší procházky po městě, nedělní výlety DARTem na jih od města a prochozené odpoledne. Včerejší hike jsem objevila náhodným hledáním turistických tras v okolí Dublinu, protože výšlap z minulého týdne se mi líbil moc. A objevila jsem něco ještě lepšího: Killiney Hill, kopeček, na který vede pěší stezka z Dalkey. Naprosto parádní - nevím, jestli byly lepší tajuplné úzké chodníčky mezi kamennými zídkami, lesní pěšinky vydechující úžasnou vůni jehličí nebo výhledy na mořské pobřeží.

Po celé trase venčili lidi strašnou spoustu psů. Normálně bych z nich asi byla nervózní, ale oni tam patřili úplně přirozeně a byli viditelně tak strašně šťastní, že jsem to ani nijak neřešila.

Na kopci je několik zajímavostí - přímo na vrcholku stojí nějaký víktoriánský monument (můj podnikatelský duch okamžitě zahořel představou, že bych si v něm otevřela kavárnu a v horním patře bydlela :D)

O trochu níž je stupňovitá pyramida a o něco menší homolovitý obelisk, který má v přízemíčku dveřní a okenní otvor a říká se mu Witch's Hat. Prolezli a vylezli jsme, (na) co šlo :)

Trošičku mžilo a při té příležitosti se nám podařilo vyhmátnout takovouhle krásnou duhu. Na konec jsme ale dojít nestačili (asi bychom na to byli i líní), takže leprikóny i nadále pouze čokoládové.

Haničko a Marietko, až nebudete vědět, co s hobitínem, mám pro vás ekologické odkládací zařízení:

Na druhé straně kopce měla být kavárna, ale zrovna se rekonstruovala. To nám ale nevadilo, aspoň jsme měli výmluvu zajít do našeho oblíbeného dalkeyského Mugs Café. Naproti kavárně nekavárně stála tahle socha - tady to není moc vidět, ale když se k ní blížíte z boku, vypadá poněkud... pozoruhodně.

V Mugs Café jsme uchvátili poslední neobsazený stoleček, dvě cappuccina, dva muffiny, dva pohárky kohoutkové a za dvanáct euro jsme si dvě hodiny... no, to zas ne, asi půl hodinky poseděli. Miluju to jejich cappuccino posypané čokoládou (i když je to z kávomilského hlediska asi prasárna - ale zas to není skořice! :D) a muffiny byly domácí a naprosto dokonalé.

Omlouvám se za ty všudypřítomné kávové fotky, ale já prostě nikdy nemůžu odolat :))

Vlak zpátky nám jel minutu poté, co jsme dorazili na nástupiště - prostě po všech stránkách ideální výlet. A příští víkend už doufejme někam vyrazíme na celý den...