Vánoce v Česku 4. - Od Štěpána do odletu

Vánoce mají jednu drobnou nevýhodu - když vás to přestane bavit doma, není moc kam jít. Nemám na mysli hospody otevřené i na Štědrý večer, mluvím o rozumné kulturní zábavě, a navíc mimo Prahu. Při pátrání po aktivitách v okolí našeho pobytu jsme se dočetli, že litoměřické muzeum je na Štěpána otevřené, takže jsme se tam po obědě vydali.

"Neříkejte, že nás jdete navštívit!" ozvalo se, jakmile jsme stiskli starou kovanou kliku a prošli sametovým závěsem. Po vteřince zaskočení jsem odpověděla v podobném duchu "no... rádi bychom!" "Jste dneska první," oznámily nám natěšená průvodkyně s pokladní a hned se na nás vrhly. Prohlídku a komentář jsme měli jen pro sebe, viděli jsme parádní historické artefakty i kuriozity, jako dřevěnou kočku schovanou pod dřevěnou almarou. Mimochodem, v Litoměřicích jsou trochu posedlí ženskými prsy - mají tam jednak Evu, která Adamovi kromě jablka nabízí i sebe (ehm), jednak kojící Madonu; to se nevidí. Kromě toho tam mají ve druhém patře u aktuální výstavy čiperného důchodce, který se nás zeptal, odkud jsme, a když se dozvěděl, že z Irska, vytáhnul obrovská alba s eurovými a eurocentovými mincemi a "pumpnul" nás o pár našich exemplářů, že prý irské se těžko shánějí. Na oplátku jsme se dozvěděli, že v muzeu se sice fotit nesmí, ale že on taky nemusí všechno vidět, a ať se za rok zastavíme zas :))).

Prošli jsme se mezisvátečně vylidněným městem - centrum Litoměřic je prostě krásné a park u hvězdárny naprosto fantastický - a pak jsme se rozhodli zajít na kávu. Ani to ale není šestadvacátého prosince v okresním městě úplně triviální záležitost: dvě původně vyhlédnuté kavárny měly zavřeno, takže jsme skončili v Radničním sklípku, který mi na jídlo doporučovali už rodiče. Kávu měli vynikající, stejně jako lívanečky s lesním ovocem, a motivace zajít si sem někdy na večeři vzrostla :).

Večer jsme se rozhodli podívat na Čtvery Vánoce, což je tak blbý (a ani za mák vánoční) film, že od obrazovky vystrnadil většinu rodiny, ale statečně jsme ho dokoukali. A v úterý přišel čas velkého návratu do Prahy. Zaparkovali jsme auto na Hradčanské a udělali si procházku přes Mánesův most na Staromák.

Na mostě jsem neodolala a jako správný turista si nafotila ten nejkýčovitější pohled na Prahu:

A takovouhle sváču jsme si dali ve staroměstském Starbucksu (poprvé a naposled jsem tam tak ochutnala kávu, která propůjčila název mému vánočnímu štítku):

(Ten cheesecake by nám býval stačil jeden dohromady, ale zas jsme nemuseli večeřet ;))

Takhle (plus poflakováním se po náměstí a po knihkupectví) jsme krásně zabili čas do čtvrté a srazu s kamarády v The PUB. (Odtamtud radši fotky nebudou, i když se od nich aktuálně nacházím v bezpečné vzdálenosti :D) Někdy před devátou jsme se rozloučili a jeli pro auto, natankovat a vstříc poslednímu večeru s babičkou a dědou. Když jsme dorazili, začínaly právě Prázdniny v Římě, a u dvou skleniček vína jsme je vydrželi až do konce - pěkný film a chápu, proč je klasikou, ale zároveň to bezvýhradně obdivuju - dneska by to nikdo nenatočil delší než půl hodiny včetně reklam :))

Ve středu 28. jsme se zabalili, poobědvali naposled v Praze, dotankovali, vrátili auto a nechali se odvézt na letiště, kde jsme utratili poslední drobné za časopisy. Zavazadla jsme podali skoro první; po příletu jsme je pak dostali samozřejmě jako poslední, ale zase jsme mohli čas do odletu trávit s prázdnýma rukama. Zkoukli jsme obligátní výstavu na druhém terminálu a zašli na kafe, pro změnu do Costy.

Uteklo to. Pobyt na letišti i v Česku. Na některé věci jsme za ten týden zvykli (třeba rozhlížení) a museli pracně převykat zpátky, ale většinu změn jsme zvládli hladce tam i zpátky.

Dřív než na Velikonoce ale myslím nebudu toužit podívat se zpátky :)