Nejlepší večeře našeho života

Bez nadsázky!

Na slavnostní "valentýnskou" večeři v michelinské restauraci Thornton's jsme se těšili, ale zároveň i trochu báli zklamání. Oba jsme se trošku psychicky připravovali, že zážitek bude třeba jiný, než co od toho očekáváme, ale rozhodli jsme se, že si uděláme prima večer no matter what. Oba jsme skončili dřív v práci, navlíkli se do obleků (já do kostýmu - suit up!) a vyrazili procházkou na Stephen's Green.

Lehce mžilo a foukalo, jak je v Dublinu zvykem, takže jsem dorazila k Fitzwilliam hotelu bez účesu, ale aspoň make-up mi zůstal. Do hotelové budovy vedly dvoje prosklené dveře; těch pravých se užuž chápali dva portýři, ale než je stihli rozevřít, všimli jsme si, že do restaurace vedou ty levé, k nimž jsme taky zamířli. Dveřníci spustili ruce z klik a usmáli se.

Po schodech pokrytých tlustým plyšovým kobercem jsme vystoupali dvě patra a v zádveří vyhláskovali číšníkovi jméno naší rezervace. Úslužný personál se ujal mého kabátu a doprovodil nás ke stolu - asi nejlepšímu v celé místnosti, byl v rohu a židle byly situované tak, že oba sedící měli přehled po celé místnosti i výhled z okna na tramvajovou konečnou a park.

U vchodu jsme si ověřili, že menu na večeři je totéž, z kterého jsme si vybírali na internetu - ale vzhledem k tomu, že jsme přišli před půl sedmou, byť jen o pár minutek, dostali jsme v rozevíracích deskách na výběr z degustačního menu a tzv. "pre-theater". Po chvíli rozpaků jsme se začetli do nabídky a zjistili, že se nám líbí možná víc než původně plánované dinner menu.

Z vinného lístku jsme si mezitím objednali půlláhev nějakého chablis. Byl to výstřel víceméně naslepo, ale chutnalo nám moc a půlláhev (tj. asi třídecová láhev, ne, že by člověku odlili půlku láhve do karafy) nám vydržela úplně akorát. Po vínu jsme si objednali náš výběr z pre-theater (u každého chodu ze tří variant) a číšník se poté, co přijal naši objednávku, zdvořile dotázal, jestli někde potřebujeme večer být. Ono se to nejmenuje pre-theater jen tak pro nic za nic :)

Pak nás trochu znejistěli bílou "pralinkou", kterou nám úplně bez kontextu přinesli na stůl. Vypadalo to jako máslo, ale nebylo na co ho mazat. Všimla jsem si ale, že oba máme prostřené malé talířky s noži, takže pečivo nám určitě přinesou, a za chviličku se opravdu objevil další člen personálu s obrovskou hranatou ošatkou plnou nahřátého pečiva. Kromě standardního bílého a tmavého pečiva nám nabídnul minibagetky pistáciové, rajčatové s bazalkou a ještě jednu nebo dvě další varianty - já si vybrala pistáciovou, Lvíček rajčatovou ("skvělá volba, pane!") a oběma nám byly kousky pečiva podány kleštičkami na pečivový talířek. Nosič pečiva, který Lvíčkovi spontánně pochválil volbu, si sice vzápětí uvědomil mírné faux-pas a ujistil mě, že pistáciová je dobrá taky, ale ta rajčatová, kterou jsem pak od Lvíčka ochutnala, byla opravdu božská.

Snědli jsme každý asi půlku bagetky s máslem, zbytek jsme odložili, abychom se zbytečně nezaplácli - hodil se při zajídání jednotlivých chodů :). Zanedlouho k nám dorazili dva číšníci s podivnou baňkou plnou kouře. Sledovala jsem servírování se směsicí bázně a nervozity: co to je proboha za kouli, a má se obsah jíst, vypít, umýt si s ním ruce? Ale obsluha nás nenechala na holičkách: odklopila kónickou pokličku s nazelenalým obsahem, nechala efektně vyprchat kouř ze skleničky a prozradila nám, že jde o pozornost podniku: kousek uzené makrely, který se má zapít martini s okurkovým ledem v pokličko-skleničce odložené na kovový kroužek.

Byla to asi nejlepší uzená ryba, kterou jsme kdy jedli - vůbec jsem nezaregistrovala, v jaké byla omáčce, ale plavaly v ní takové zvláštně křupavé zelené jikry :). Dál jsme si povídali, a za dobu, která nám přišla jako okamžik, dorazily předkrmy. Moje mušle v lanýžové omáčce a Lvíčkova křepelka. Oboje skvělé, křepelka úplně famózní:

Jídla byla úžasná, chody tak akorát velké a nosili je přesně v takových intervalech, aby člověk trošku vytrávil, ale nezačal se ještě nudit. Hlavní chod, který si vybral Lvíček, jako kdyby si býval vymýšlel sám - na rozdíl ode mě miluje houby, má rád kroupy a asi jako většina chlapů si potrpí na hovězí, takže si bez váhání zvolil hovězí líčka na houbách s kroupami a consomé. Já trochu váhala mezi kachnou s čočkou a dýňovým pyré nebo rybou; vybrala jsem si filet z platýze v parmazánu s baby cuketkou a petrželkovým pyré, a bylo to, sorry, že se opakuju, naprosto úžasné.

Sorry, že jsou ty fotky tak tmavé a rozmazané, ale nechtěli jsme tam blejskat :D Restaurace měla úplně úžasnou atmosféru, intimní a poklidnou a příjemnou, takže nás úplně šokovalo, když jsem někdy okolo dezertu koukla na hodinky a zjistila, že jsme tam už hodinu a půl. Uteklo to strašně. A ty dezerty...

Lvíček měl horký čokoládový fondán, nějakou zmrzlinu a kousek marshmallow pokapaný stoletým balzamikovým octem (ochutnala jsem - paráda!), já vanilkovou zmrzlinu z pravé vanilky, pěnu z bílé čokolády a mandarinkový minizákusek z lístkového těsta. Objednali jsme si k tomu bezkofeinové presso a byli v ráji.

Po dezertu přišla další pozornost podniku, talířek s bonbony - dva byly čokoládové, jeden pečený a jeden nepečený nejvícminizákusek, marshmallow a ovocné želé. Zkrátka paráda - asi poprvé jsem nenavrhovala Lvíčkovi, aby dal menší dýško než zamýšlel, ale aby dal větší :))) Venku trochu pršelo, byli jsme uťapaní (společenské boty ani jednoho z nás nejsou nic extra pohodlného) a byla zima, tak jsme si domů vzali taxíka a nechali doznít super zážitek.