Ze začátku to vypadalo, že se nepoštěstí. Zabedněná vrata a v okně strohá vývěska, že prohlídky jsou v sobotu od jedné a od tří pro předem objednané. Chystali jsme se odejít, když přišla trochu oraženější skupinka, zabušila na dveře a dřevěná brána se po chvíli skutečně otevřela. Bušiči si koupili lístky na prohlídku v jednu, což bylo asi za půl hodiny, nám to přišlo brzo (součástí prohlídky byla obligátní pinta zdarma) a po krátkém přemítání jsme se rozhodli nejdřív si obejít centrum a Rothe House a upsali se na prohlídku ve tři, což posouvalo pivo na společensky přijatelnější půl pátou.
Rothe House byl přes ulici, jenže při pokusu koupit lístek nám vlídná starší pokladní vysvětlila, že od jedné do dvou mají přestávku na oběd a do jedné už bychom si to nestihli projít, takže nám lístek neprodá. Poděkovali jsme, přešli jsme ulici zpátky ke Smithwicksu, jestli by se lístky nedaly změnit na jednu hodinu, ale odpovědí nám bylo "sorry, guys, we're full". Takže co se zbylou hodinou?
Sice bylo ještě poměrně brzo po obědě, ale museli jsme se obětovat a zajít na kávu a zákusek. Dobrou kavárnu jsme se snažili najít na TripAdvisoru, ale nakonec zafungovalo vsadit na intuici a zalézt do Fíkového stromu, který nám byl zvenku sympatický cedulí s pestrou nabídkou domácích zákusků, vystavenými balíky fair trade kávy za výlohou a nádherným retro kávovarem viditelným z ulice. Káva byla skvělá, stejně jako Banoffee Pie, a při placení nám připadalo, že se museli splést - asi pět a půl eura za dvě kávy a zákusek (obří kus koláče, ke kterému nám ještě iniciativně přinesli dvě vidličky)... kdybyste někdy měli cestu do Kilkenny, víte, kde se zastavit. Kavárnorestaurant má navíc báječnou atmosféru třípatrové věže s malými, útulnými patry, a jak už jsem zmínila, příjemnou obsluhu (ale ta je v Irsku nepříjemná vážně málokdy).
Přestávka na kávu nás příjemně zahřála, povzbudila a hlavně zabila čas. Druhý pokus o návštěvu Rothe House už vyšel. Jde o vcelku netradiční muzeum - žádná speciální expozice, prostě především ukázka zakonzervovaného měšťanského domu s pár zvláštnostmi, jako třeba paroží losa z doby ledové. Nám se líbily hlavně zrekonstruované zahrady, tj. původní zahrady, které ale někdy do roku 2007 byly pohřbené pod betonovým parkovištěm. Teď tam dokonce chovají i kachny.
Rothe Housem jsme ideálně vyplnili hodinku od dvou do tří, kdy nás čekal zlatý hřeb - prohlídka pivovaru. Smithwicks je na rozdíl od dublinské expozice Guinnesse "živý" provoz, a jestli mám srovnávat, pokud šlo atmosférou Guinnesse velmi vzdáleně přirovnat k Plzni, Smithwicks mi hrozně připomenul Popovice. Až na to, že v Popovicích nestojí v areálu pivovaru středověký kostel.
A taky tam nemají na zemi nalajnované návštěvnické trasy a nevyfasujete takové slušivé reflexní vesty.
A neméně slušivé brejle.
Zato se doslechnete hodně z historie vaření piva jako takového, vaření piva v Irsku zejména, vývoje značky a rodinné firmy Smithwicks. Projdete provozem, i když jenom "nasucho", v halách, kde jsou varny a jiná pivovarská zařízení prázdná, sloužící jenom na ukázku (přesto se v nich nesmí fotit, zatímco ve zbytku expozice ano, což mě potěšilo). A nakonec skončíte ve vzorkové hospodě, kde jste začali, sedíte a čekáte, až průvodce načepuje patnáct stejných, ideálních, krásných pint Smithwickse. To čekání je strašně dlouhé, ale stojí za to: lepší pintu téhle polotmavé dobroty jsem tady neměla.
Byla docela silná, takže jsme v povznesené náladě vystoupali na čerstvý vzduch, cestou na nádraží si v Subwayi nechali zabalit epicky výbornou bagetu (v batohu ani moc nevystydla) a spucovali ji prakticky okamžitě poté, co se za námi zavřely dveře zpátečního Intercity.
Ideální timing (včetně toho, že jsme stihli tramvaj tak komfortně, jako by ji přistavili přímo pro nás), ideální všechno. Nejlepší výlet.
Kilkenny mam v planu!
OdpovědětVymazat