První celodenní výlet: Kilkenny

"Musíme se projít na Connolly," přivítal mě Lvíček hned ve dveřích, když jsem přišla v pátek z práce. "Já se překouk a koupil lístky na 7:20 místo na 9:10."
Polilo mě horko. Už těch 9:10 bylo pro nás, rozmazlené vstáváním v osm, na hranici použitelnosti. Na druhou stranu, táhnout se ještě večer na nádraží, měnit rezervaci za bůhvíjaký poplatek... "V kolik bysme museli vstávat?" "Když nebudem snídat doma, tak v šest." "To dáme, dospíme to ve vlaku," rozhodli jsme se - a šli v půl jedenácté spát.
Trochu jsem se bála, že nezaberu, ale usnula jsem rychle a sladce, sny prokládané honičkami v taxíku z pražského bytu na dublinské nádraží. Lvíček naproti tomu usnul pozdě a spal blbě, ale v sobotu ráno jsme se celkem úspěšně v šest vzbudili a vykopali z postelí.
Zakrojila jsem večer upečenou vánočku na snídani do vlaku a šli jsme na taxík, protože takhle ráno žádná MHD nejezdila (zdravím petulku). Na nádraží jsme byli s půlhodinovým předstihem (přepravní podmínky Irish Rail vyhrožují, že pokud neobsadíte rezervovaná sedadla dvacet minut před odjezdem, ztrácíte na ně nárok - je to asi podobná báchorka jako o leprikónech na konci duhy, protože vlak přistavili ne dvacet, ale pět minut před odjezdem, a to na nejvzdálenější nástupiště cca 5 minut chůze od haly :D Miluju Irsko. Ale rezervace na sedačkách skutečně byla, a to dost sofistikovaně:

Po usazení jsem vytáhla správně mastňácky vánočku a posnídala s ušetřeným půlkelímkem (slušného) nádražního cappuccina. Po pár kilometrech jízdy začalo svítat a za další kus cesty se nám otevřela takováhle scenérie:

Visela jsem přilepená na (špinavém) okýnku, protože krajina za oknem bolestně připomínala České středohoří. Hodina a půl utekla docela rychle a na nádraží v Kilkenny jsme byli ve chvíli, kdy jsme původně měli v plánu nastupovat do vlaku - a byli jsme rádi, že nás jízdenkový přehmat dokopal.

Mrzlo, což není v Irsku úplně obvyklé; z infocedulí jsme museli otírat námrazu a obvyklá smaragdová zeleň trávníků se proměnila v barvu mátové zmrzliny. Přes dvě křižovatky jsme došli k rozcestí před hradem; centrum Kilkenny je sympaticky kompaktní.

Z fotky to možná nevypadá (je focená zdálky z hradního parku), ale hrad je obrovský a impozantní, ve srovnání s tím v Malahidu, kde jsme byli na Halloween, je asi jako Lednice nebo Hluboká proti Vrchotovým Janovicím. Prohlídka obnášela středověké základy a část dvou horních pater - fotit se tam nesmělo, ukořistila jsem jen jednu fotku v oddělené rotundě s promítáním krátkého historického filmu, to jsem to ještě nevěděla :).

Je to škoda, protože interiéry byly hezké a zajímavé - v hradu se mísí středověká angloirská architektura s orientálními dekoracemi interiérů, nejvíc mě ale nadchly ornamentálně zdobené radiátory :))). Majitelé si taky potrpěli na obrazy, takže jedna obrovská místnost s poloprosklenou střechou fungovala jako obrazárna. Nás letité portréty ani krajinky moc neoslovily, moc se nám ale líbil dvojitý mramorový krb s vyřezávanými výjevy z hradní historie.

Během prohlídky se do nás začala dávat zima a taky únava z nevyspání; myslela jsem, že někde v centru ulovíme u stánku kelímek s čajem, ale když jsem uviděla krásnou hradní čajovnu, ráda jsem plány přehodnotila.

Po čaji jsme opustili hrad a šli si prohlédnout centrum, hlavně proslavené "slips" - vlastně úzké průchody mezi domy z ulice do ulice. Ten nejslavnější má i cedulku a přízvisko Butter slip, protože v tomhle průsmyku dřív stávaly stánky s máslem (dneska je tam několik stylových obchůdků a pár žebráků).

Jenže už se blížila dvanáctá, my vstávali v šest, snídali v půl osmé a dohnal nás hlad. Po krátké poradě s TripAdvisorem jsme se rozhodli pro blízký irský pub, u nějž recenze slibovaly stylovou atmosféru a slušné jídlo. A nebyli jsme zklamaní. Poprvé jsem ochutnala irish stew (no... maso s mrkví a s bramborem, akorát jehněčí :D) a Lvíček byl nadšený z krbu. Vůbec mám poslední dobou pocit, že jednou bude domů chtít minimálně umělý :))

(na obou fotkách vypadáme šíleně, ale pro ilustraci 1. stew, 2. krbu :))

Pokračování v dohledu...

Irskou přírodou 2.: Killiney Hill

V Irsku jsou v zásadě jenom dvě roční období - jaro a podzim. Je trochu složitější poznat, kdy se jedno mění v druhé, ale s trsy sněženek, krokusů a rašících narcisů bych řekla, že tohle bude zrovna taková situace.

Naše víkendy začínají mít pravidelný průběh: sobotní obchůzky a kratší procházky po městě, nedělní výlety DARTem na jih od města a prochozené odpoledne. Včerejší hike jsem objevila náhodným hledáním turistických tras v okolí Dublinu, protože výšlap z minulého týdne se mi líbil moc. A objevila jsem něco ještě lepšího: Killiney Hill, kopeček, na který vede pěší stezka z Dalkey. Naprosto parádní - nevím, jestli byly lepší tajuplné úzké chodníčky mezi kamennými zídkami, lesní pěšinky vydechující úžasnou vůni jehličí nebo výhledy na mořské pobřeží.

Po celé trase venčili lidi strašnou spoustu psů. Normálně bych z nich asi byla nervózní, ale oni tam patřili úplně přirozeně a byli viditelně tak strašně šťastní, že jsem to ani nijak neřešila.

Na kopci je několik zajímavostí - přímo na vrcholku stojí nějaký víktoriánský monument (můj podnikatelský duch okamžitě zahořel představou, že bych si v něm otevřela kavárnu a v horním patře bydlela :D)

O trochu níž je stupňovitá pyramida a o něco menší homolovitý obelisk, který má v přízemíčku dveřní a okenní otvor a říká se mu Witch's Hat. Prolezli a vylezli jsme, (na) co šlo :)

Trošičku mžilo a při té příležitosti se nám podařilo vyhmátnout takovouhle krásnou duhu. Na konec jsme ale dojít nestačili (asi bychom na to byli i líní), takže leprikóny i nadále pouze čokoládové.

Haničko a Marietko, až nebudete vědět, co s hobitínem, mám pro vás ekologické odkládací zařízení:

Na druhé straně kopce měla být kavárna, ale zrovna se rekonstruovala. To nám ale nevadilo, aspoň jsme měli výmluvu zajít do našeho oblíbeného dalkeyského Mugs Café. Naproti kavárně nekavárně stála tahle socha - tady to není moc vidět, ale když se k ní blížíte z boku, vypadá poněkud... pozoruhodně.

V Mugs Café jsme uchvátili poslední neobsazený stoleček, dvě cappuccina, dva muffiny, dva pohárky kohoutkové a za dvanáct euro jsme si dvě hodiny... no, to zas ne, asi půl hodinky poseděli. Miluju to jejich cappuccino posypané čokoládou (i když je to z kávomilského hlediska asi prasárna - ale zas to není skořice! :D) a muffiny byly domácí a naprosto dokonalé.

Omlouvám se za ty všudypřítomné kávové fotky, ale já prostě nikdy nemůžu odolat :))

Vlak zpátky nám jel minutu poté, co jsme dorazili na nástupiště - prostě po všech stránkách ideální výlet. A příští víkend už doufejme někam vyrazíme na celý den...

Irskou přírodou 1.: Z Greystones do Bray

Ne, poslední týden jsem určitě neměla psavý, ale zase vás nechci ochudit o fotky a zážitky z cliffwalku z Greystones do Bray. Po návštěvě akvária o prvním lednovém víkendu jsme fakt nepočítali s tím, že za týden pojedeme zase na jižní konečnou DARTu, tentokrát na tu ještě konečnější, abychom si prošli stezku, která vede mezi oběma městy převážně po útesech. Nebyli jsme si jistí ještě ani po nedělním brunchi (hodně foukalo), ale když jsme došli na zastávku a dozvěděli se, že vlak jede asi za 7 minut, rozhodli jsme se, že to zkusíme.

Foukalo hodně, ale procházka to byla bezvadná. Pořád ještě nemám úplně psavou, takže nechám mluvit fotky:

"Autobusová zastávka", kde určitě žádný autobus nezastaví ;)

Hospoda s kafem a horkýma rozinkovýma sconama s máslem a marmeládou byla pro nás uťapané, vyfoukané a vymrzlé přímo pobočkou ráje.

Brunch na Bylinkové ulici

"Co je u vás nového?" zeptal se Štěpán, když jsme se sešli na společném schodišti cestou na domluvený brunch.
"Co je nového, to dáváme na blog," krčím rameny.
"Aha, ten jsem nějak přestal číst," přiznal. "Od tý doby, co se tam přestalo objevovat moje jméno..."
Pomlčím, že se tam přestalo objevovat proto, že je neustále někde v čudu a my tak nemáme moc příležitostí s ním sociálně interagovat. Vlastně nepomlčím. Vmetu mu to do tváře jako vždycky všechno, už od doby, kdy jsme přiemigrovali, a v družné konverzaci zamíříme na místo dnešního brunche, který si jako zatím jediný zaslouží svůj název, protože ho realizujeme kolem půl jedenácté a ne půl jedné. Dávám si lívanečky s borůvkami a javorovým sirupem - "proven to make people happy", píšou, a nemůžu jim odporovat :) Štěpán si dává to samé, akorát dvojitou dávku, a Lvíček Herbstreet Brunch, což se zdá jako velká výzva, ale pokud člověk nedojí black pudding, očividně se to dá zvládnout. Kecáme o všem možném, knížkách, cestování i práci, kam se nakonec stočí většina debat. "Co budeš vlastně dělat, až ti skončí smlouva?" zajímá se, tak nastiňuju, že někdy na jaře bych se zhruba chtěla začít poohlížet po novém jobu - a pak uvidíme, jestli to vyjde nebo ne. "Záložní možnost je fork," přispěje do debaty Lvíček, já se zakuckám smíchy, ale Štěpán kouká nechápavě (což je nezvyk - normálně má dost vysokou úspěšnost v dekódování i vytváření slovních hříček). "Jako že se rozvedete? Hele, to ale není zrovna moc daňově výhodný." "Jak to, že já to chápu, a on ne?" ptám se Lvíčka a nakonec naťuknu člověka s bakalářským diplomem z ČVUT: "Co je výsledkem fork procesu?" Pochopí a skrývá hlavu do dlaní. "Ale daňově to výhodný je," připustí.
Po asi hodině a půl odcházíme sociálně obohaceni na vlak do Greystones, kde se plánujem nechat odvát z útesů do moře. Z existence tohoto zápisku je patrné, že nakonec k realizaci nedošlo, ale zbytek výletu si nechávám do samostatného postu s fotkami.
Víkend byl super, ale potřebovala bych ještě ideálně jeden víkendový den na regeneraci :D

Akvárium v B(r)ay

Monterey Bay se rýmuje s Bray. A jsou to jediná akvária, která jsem zatím navštívila. První v Kalifornii, druhé v Irsku. Velikostí ani impozantností se samozřejmě nedají srovnávat, ale jako víkendový cíl nám přišlo irské pidiakvárko na konečné DARTu jako dobrá volba. A byla.

Aktuálně se nacházím ve fázi spíš vstřebávání písmenek než jejich produkování (aneb moje večery stejně jako cesty z kanceláře na WC nebo přechody mezi budovami konzumují Hunger Games, první dva díly jsem zkonzumovala za tenhle týden a začínám třetí), takže mi jednak dlouho trvalo se k tomuhle blogpostu vůbec dokopat, jednak ho hodlám pojmout stručně. Vlastně bych nejradši nechala mluvit obrázky. Google zmigroval picasácká alba na G+ a jakkoli skutečně nekriticky neobdivuju všechno, co můj zaměstnavatel provede, tahle změna se mi líbí úplně strašně. Plusko naskládá náhledy všech fotek vedle sebe, výšku fotek na jednom řádku zarovnanou nastejno, ať už jsou orientované vertikálně nebo horizontálně, takže to působí jako parádní mozaika.

(Asi by bylo nejjednodušší poslat link, ale nevím, jestli se ta změna provedla komplet všem lidem... takže takhle na ukázku.)

Fotky jako takové stejně nejsou nic extra - pár ryb, které jsou stejně kvůli tlumenému světlu a focení přes sklo bez blesku rozmazané, místní kavárna a pláž, po které jsme si dali skoro jarní procházku. Teď mi telefon hlásí, že je venku nula, tak jdu zas pokorně vyhrabat ze skříně čepici a šálu na víkend nadcházející.

Radujte se se mnou, že mi Lvíček nekoupil plyšovou chobotnici :))

Zdraví vás Nemo:

a rejnočice Ali:

V Bray mají super promenádu kolem pláže, celkem fajn kafe a pozvolna rekonstruují mozaiky na nádraží, jednu pro každé desetiletí...

...ale v číslování nástupišť mají opět nefalšovaný irský bordel :D

Fotky a report z tohohle víkendu budou zase bůhvíkdy, tak zatím :)

Blog zničehonic

Poslední dobou procházím takovým nezájmem o psaní a čtení (na moje poměry), že jsem předpokládala nejmíň do půlky ledna blogový půst. Ale ono se mi nahromadilo pár věcí, kterých je škoda, aby zapadly jen tak někde na sociálních sítích. Takže:

DNESKA JE CUDDLE UP DAY

Jo, je to americký svátek, slyším o něm poprvé v životě a dozvěděla jsem se o něm z fanouškovské stránky irského Baileys :D Ale strašně se mi ten nápad líbí a považuju jeho "oslavu" za úplně ideální náplň dnešního večera. Koupila jsem nám k tomu tulení růžové a přibrala bych hromadu polštářů, teploučkou patchworkovou deku od tety, náruč plyšáků a nahřívací ovci. Škoda, že jsem si v M&S nekoupila tu sadu s hrnkem Keep warm and snuggle up :)

(Určitě si ho zapisuju do diáře i na příští rok, není pohyblivý, takže se dá vždycky slavit na Tři krále potom, co odstrojíte stromek. How cool is that?)

A za druhé - BLOGCHALLENGE, teda jenom malinká, rovnou prásknu, že ukradená z facebooku, ale okouzlila mě:

1) Find out the song that was #1 the week you were born.
2) Find that song on YouTube.
3) Post that video on your wall without shame :)

...there's no shame in ROCK'N'ROLL!!!

Líná bilance

Dneska jsem strašně líná a užívám si toho, že nemusím nic dělat - jsem zahrabaná v posteli, piju čaj a koukám na 2 Broke Girls. A že nic nemusím, dostala jsem chuť přece jenom napsat bilanci, krátkou a pozitivní. Takže 2011:

Leden - čekám na nástup do dohodnuté práce, zařizujem spoustu věcí, debordelizujem byt.

Únor - nastupuju do firmy, která dělá fotoknihy. Postupně zjišťuju, že majitel vůbec neví, co může od nově vytvořených marketingových pozic chtít, protože tomu nerozumí, ale zato k k nim zaujímá stejně nadřazený a vševědoucný postoj jako ke všem ostatním podřízeným. Nadávám si, že jsem nedala na svoji intuici a nezkusila radši hledat o pár měsíců dýl, jenže v mém oboru byla pořád docela znát krize a nabíral málokdo. Domlouváme se na odchodu asi k půlce března.

Březen - další dávka životopisů a výběrových řízení. Lvíček se začíná zamýšlet nad prací po škole a kamarád ho ukecá na pohovor do Googlu. V průběhu měsíce prochází telefonními pohovory a koncem března odjíždí na on-site interview do Dublinu. Už tou dobou věřím, že to vyjde, ale mlčím.

Duben - zpráva o tom, že ho berou, přišla tři dny před mým nástupem do práce, ať žijou paradoxy. Nastupuju na svoje narozeniny v pondělí 11. a když to šéfovi řeknu, pošle mě domů, ale v průběhu dne si to rozmyslí a domlouváme se, že zůstanu do června. Nakonec je to jen měsíc, ale pro mě jeden z pracovně nejzajímavějších měsíců v životě - práci pochopím brzo a všichni jsou se mnou spokojení, což je balzám na sebevědomí. Promýšlíme praktické věci spojené se stěhováním, oznamujeme rodině a kamarádům.

Květen - končím v práci a naplno se začínáme věnovat přípravám. Prodáváme auto, odhlašujeme pevnou linku... kupujeme letenky. Ono se to fakt děje :)

Červen - Lvíček odstátnicovává (samozřejmě s červeným diplomem :D) a "za odměnu" jedeme na dovolenou - all inclusive na Krétě je bomba.

Červenec - jeden velký blázinec, balení, zařizování, rozlučky s kamarády - utíká to, ani nevíme jak, a 21. stojíme každý s jedním velkým a jedním malým kufrem na letišti (pár beden se sezónním oblečením, elektronikou apod. za námi posílá relokační agentura). Chvílemi je to zvláštní, ale ani na okamžik nezapochybuju. Pak přichází velká hromada poprvé - letiště, taxík, dočasný byt, nákup, vaření, praní, procházky, rádio, televize... Lvíček začíná hned po víkendu chodit do práce a já nám hledám byt, což se podaří rychle a v perfektní lokalitě - oběma se nám moc líbí, takže souhlasíme i s vyšším nájemným. Lvíček se dozvídá, že každý nováček v týmu musí na 4-6 týdnů do Států, tak se domlouváme, že si zaplatím letenku a pojedu s ním.

Srpen - stěhujeme se, je to víceméně jen přes ulici, takže jen dvakrát jedem s kufry. Lvíček si zvyká v práci, já si nějakou hledám. Troufale koukám i na Google a z pozic s češtinou mě nejvíc zaujme jedna, jejíž nevýhoda je jen, že je dočasná. Zkouším pohovor a dostávám ji. Jsem strašně nadšená; nabízejí mi nástup od září, ale to letí Lvíček do Států a já nechci být tak dlouho bez něj. Zkouším vyškemrat říjen a daří se; budu tak moct odletět jen o týden dřív než on. Posledních pár týdnů jako houswife.

Září - Kalifornie! Zatímco v Irsku bylo celé léto kolem 20, v Mountain View je tak, že ještě když Lvíček přijede v sedm z práce, jdeme se naložit do venkovní vířivky. Během týdne poznávám realitu Silicon Valley bez auta, o víkendech cestujeme a je to boží.

Říjen - po příšerném letu zpátky do Irska se přes víkend jakžtakž zregenerovávám, v pondělí nastupuju do práce a jsem nadšením bez sebe. Po týdnu se vrací Lvíček, chodíme spolu na snídaně a večeře a poslední pátek v měsíci slavíme Halloween.

Listopad - spousta výletů po Dublinu a první návštěvy, tchánovci a petulka. Začíná advent, poslouchám irské vánoční rádio Christmas FM a pořizuju dárky.

Prosinec - první návštěva doma po pěti měsících. Nejdřív trošku zvláštní, ale za chvíli jsme do všeho vpluli. Moc ráda jsem všechny viděla, ale vracet bych se ještě nechtěla. Silvestra trávíme v Dublinu, nemocní, uždibujeme jednohubky a skypujeme domů. Po půlnoci padly asi tři petardy - neříkám, že miluju dvouhodinové bouchání šílenců odpalujících pyrotechniku z balkónů, zaparkovaných aut, parků a zídek od popelnic, ale tahle naprostá laxnost k oslavám všeho druhu mě ubíjí. 2011 byl fajn rok, ale náročnej. Z nějakýho důvodu mám pocit, že 2012 bude tak nějak uklidňující, završující, že spousta věcí tak nějak zacvakne na svoje místo. Uvidíme...

Vánoce v Česku 4. - Od Štěpána do odletu

Vánoce mají jednu drobnou nevýhodu - když vás to přestane bavit doma, není moc kam jít. Nemám na mysli hospody otevřené i na Štědrý večer, mluvím o rozumné kulturní zábavě, a navíc mimo Prahu. Při pátrání po aktivitách v okolí našeho pobytu jsme se dočetli, že litoměřické muzeum je na Štěpána otevřené, takže jsme se tam po obědě vydali.

"Neříkejte, že nás jdete navštívit!" ozvalo se, jakmile jsme stiskli starou kovanou kliku a prošli sametovým závěsem. Po vteřince zaskočení jsem odpověděla v podobném duchu "no... rádi bychom!" "Jste dneska první," oznámily nám natěšená průvodkyně s pokladní a hned se na nás vrhly. Prohlídku a komentář jsme měli jen pro sebe, viděli jsme parádní historické artefakty i kuriozity, jako dřevěnou kočku schovanou pod dřevěnou almarou. Mimochodem, v Litoměřicích jsou trochu posedlí ženskými prsy - mají tam jednak Evu, která Adamovi kromě jablka nabízí i sebe (ehm), jednak kojící Madonu; to se nevidí. Kromě toho tam mají ve druhém patře u aktuální výstavy čiperného důchodce, který se nás zeptal, odkud jsme, a když se dozvěděl, že z Irska, vytáhnul obrovská alba s eurovými a eurocentovými mincemi a "pumpnul" nás o pár našich exemplářů, že prý irské se těžko shánějí. Na oplátku jsme se dozvěděli, že v muzeu se sice fotit nesmí, ale že on taky nemusí všechno vidět, a ať se za rok zastavíme zas :))).

Prošli jsme se mezisvátečně vylidněným městem - centrum Litoměřic je prostě krásné a park u hvězdárny naprosto fantastický - a pak jsme se rozhodli zajít na kávu. Ani to ale není šestadvacátého prosince v okresním městě úplně triviální záležitost: dvě původně vyhlédnuté kavárny měly zavřeno, takže jsme skončili v Radničním sklípku, který mi na jídlo doporučovali už rodiče. Kávu měli vynikající, stejně jako lívanečky s lesním ovocem, a motivace zajít si sem někdy na večeři vzrostla :).

Večer jsme se rozhodli podívat na Čtvery Vánoce, což je tak blbý (a ani za mák vánoční) film, že od obrazovky vystrnadil většinu rodiny, ale statečně jsme ho dokoukali. A v úterý přišel čas velkého návratu do Prahy. Zaparkovali jsme auto na Hradčanské a udělali si procházku přes Mánesův most na Staromák.

Na mostě jsem neodolala a jako správný turista si nafotila ten nejkýčovitější pohled na Prahu:

A takovouhle sváču jsme si dali ve staroměstském Starbucksu (poprvé a naposled jsem tam tak ochutnala kávu, která propůjčila název mému vánočnímu štítku):

(Ten cheesecake by nám býval stačil jeden dohromady, ale zas jsme nemuseli večeřet ;))

Takhle (plus poflakováním se po náměstí a po knihkupectví) jsme krásně zabili čas do čtvrté a srazu s kamarády v The PUB. (Odtamtud radši fotky nebudou, i když se od nich aktuálně nacházím v bezpečné vzdálenosti :D) Někdy před devátou jsme se rozloučili a jeli pro auto, natankovat a vstříc poslednímu večeru s babičkou a dědou. Když jsme dorazili, začínaly právě Prázdniny v Římě, a u dvou skleniček vína jsme je vydrželi až do konce - pěkný film a chápu, proč je klasikou, ale zároveň to bezvýhradně obdivuju - dneska by to nikdo nenatočil delší než půl hodiny včetně reklam :))

Ve středu 28. jsme se zabalili, poobědvali naposled v Praze, dotankovali, vrátili auto a nechali se odvézt na letiště, kde jsme utratili poslední drobné za časopisy. Zavazadla jsme podali skoro první; po příletu jsme je pak dostali samozřejmě jako poslední, ale zase jsme mohli čas do odletu trávit s prázdnýma rukama. Zkoukli jsme obligátní výstavu na druhém terminálu a zašli na kafe, pro změnu do Costy.

Uteklo to. Pobyt na letišti i v Česku. Na některé věci jsme za ten týden zvykli (třeba rozhlížení) a museli pracně převykat zpátky, ale většinu změn jsme zvládli hladce tam i zpátky.

Dřív než na Velikonoce ale myslím nebudu toužit podívat se zpátky :)