Valentýn a Pancake Tuesday

Nikdy jsme si na Valentýna nepotrpěli natolik, abychom dychtivým obchodníkům dávali vydělat na posrdíčkovaných zamilovaných nesmyslech. Na druhou stranu, svátky jsem vždycky měla ráda, a to prakticky jakékoli. Těžko se to vysvětluje lidem, kteří vždycky začnou vykřikovat něco o "slavení na povel" - mě prostě baví "zvláštní příležitosti", sváteční vaření a pečení, neobvyklé činnosti, rekvizity a oslavy. Kompromisně jsme proto Valentýna využívali většinou k tomu, abychom si zašli na večeři; nic natolik významného, aby se dalo říct, že tomu propadli, ale zase si aspoň symbolicky vyhradit večer pro sebe a náš vztah. Většinou jsme se jedním dechem snažili trochu to zlehčit, taková Doba kamenná není zrovna extra romantický restaurant ;)

To ale bylo v ČR, kde jsme jasně cítili, že Valentýn "není doma". V Irsku byla situace jiná - tady je ten svátek tak nějak přirozený a ani regály s bonboniérami, kytkami a valentýnkami neiritovaly tak jako doma. Naopak, docela se mi líbily, stejně jako další valentýnské tradice, třeba Red Velvet Cupcakes, a rozhodla jsem se, že je na Valentýna upeču. Jenže to by nebyl Google, aby mě nevypek: Red Velvet Cupcakes byly celý den v kuchyňkách a Lvíček si jeden vzal na svačinu. Tak přece nebudu péct to samé, řekla jsem si a rozhodla se upéct valentýnské kokosky, obarvené na růžovo potravinářským barvivem připraveným na ty cupcaky.

Jenže jsem přišla domů - shodou okolností to bylo v úterý, jediný den, kdy z práce nechodíme spolu, protože Lvíček má pravidelný večerní meeting - a na stole stála ve váze růže a vedle ní valentýnka! No, cítila jsem se zahanbená a měla jsem pocit, že to blbý kokosky nemůžou vynahradit, ale Lvíček byl i za ně rád :).

No a dneska, týden po Valentýnu, bylo Masopustní úterý, neboli Shrove Tuesday. Po předchozí zkušenosti jsem se skoro celý týden těšila na palačinky nebo lívanečky - z dosavadních zážitků, ať už šlo o tematické jídlo k Halloweenu, na Thanksgiving nebo na Vánoce, jsem si vyvodila, že Google je stejný magor do svátků, jako jsem já, takže pancakes na Pancake Tuesday prostě být musí. (Pro jistotu jsme si je udělali v neděli k snídani, abychom nebyli zklamaní - ale stejně!)

A byla jsem zase překvapená: nejenom, že byly, ale na speciálním stole u snídaně bylo lívanečků, palačinek a smažených placiček asi pět nebo šest druhů. A k obědu prý byly jako dezert taky. Dala jsem si borůvkové s javorovým sirupem... mňam!

Jaro ve Phoenix parku

Celý víkend byl víceméně zastíněn pátečním zážitkem - zvlášť sobota, kdy bylo tak hnusně a větrno, že jsme nakonec nikam daleko nešli. V neděli jsme se ale chtěli znova podívat do Phoenix parku (Phoe asi zvoní v uších ;)) a dát druhou šanci kavárničce, kde jsme před Vánoci neměli cash na zákusky.

Byla to dobrá volba. Bylo krásně a v parku kvetla hromada kytiček. Přišla se na ně podívat taky hromada lidí, ale většina z nich se odklonila do zoo, zatímco my jsme se rozhodli "střihnout" cestu napříč parkem, mimo asfaltky, po trávě. Tedy po trávě...

Zem, po které jsme šli, byla posetá miliony důlků. Pár chvil nám trvalo, než nám došlo, že důlky jsou od kopaček a že směřujem do oblasti plné poloamatérských fotbalo-rugbyo-hurlingových hřišť. (Z fotbalového zápasu jsem pořídila video do challenge, ale ještě si nejsem jistá, co s ním provedu, protože z téhož dne mám ještě straku, která si hraje s obalem od chipsů. Mám sestříhávat, nebo vybrat jen jedno. Stalo se vám to taky?)

Phoenix park je pěkně dlouhý, když ho máte přejít po vlastní ose, ale nakonec jsme do naší kavárničky došli. Nepropadlo by tam jablko - u pultu fronta asi dvaceti lidí! Kombinace hezkého dne a jediného podniku široko daleko... Ale rozhodli jsme se, že si to kafe zasloužíme, tak jsme si ji vystáli. To už jsme byli fakt hodně utahaní. Nakonec jsme si dokonce sedli (v patře, i když pár lidí sedělo i venku a bylo tak teplo, že bychom to myslím zvládli taky) a vychutnali si i cheescake a rebarborový koláč s lesním ovocem. Yum. Cappuccino mělo mizernou pěnu, ale to jsem jim v tom kalupu dokázala odpustit.

Zpátky na tramvaj se nám přes celý park už rozhodně nechtělo, tak jsme zamířili na nádražíčko, které už sice není na DARTu, ale jezdí přes něj do centra Commutery, docela často. A funguje na dobíjecí kartu pro MHD.

(Taky máte tak rádi nádraží?)

Nejlepší večeře našeho života

Bez nadsázky!

Na slavnostní "valentýnskou" večeři v michelinské restauraci Thornton's jsme se těšili, ale zároveň i trochu báli zklamání. Oba jsme se trošku psychicky připravovali, že zážitek bude třeba jiný, než co od toho očekáváme, ale rozhodli jsme se, že si uděláme prima večer no matter what. Oba jsme skončili dřív v práci, navlíkli se do obleků (já do kostýmu - suit up!) a vyrazili procházkou na Stephen's Green.

Lehce mžilo a foukalo, jak je v Dublinu zvykem, takže jsem dorazila k Fitzwilliam hotelu bez účesu, ale aspoň make-up mi zůstal. Do hotelové budovy vedly dvoje prosklené dveře; těch pravých se užuž chápali dva portýři, ale než je stihli rozevřít, všimli jsme si, že do restaurace vedou ty levé, k nimž jsme taky zamířli. Dveřníci spustili ruce z klik a usmáli se.

Po schodech pokrytých tlustým plyšovým kobercem jsme vystoupali dvě patra a v zádveří vyhláskovali číšníkovi jméno naší rezervace. Úslužný personál se ujal mého kabátu a doprovodil nás ke stolu - asi nejlepšímu v celé místnosti, byl v rohu a židle byly situované tak, že oba sedící měli přehled po celé místnosti i výhled z okna na tramvajovou konečnou a park.

U vchodu jsme si ověřili, že menu na večeři je totéž, z kterého jsme si vybírali na internetu - ale vzhledem k tomu, že jsme přišli před půl sedmou, byť jen o pár minutek, dostali jsme v rozevíracích deskách na výběr z degustačního menu a tzv. "pre-theater". Po chvíli rozpaků jsme se začetli do nabídky a zjistili, že se nám líbí možná víc než původně plánované dinner menu.

Z vinného lístku jsme si mezitím objednali půlláhev nějakého chablis. Byl to výstřel víceméně naslepo, ale chutnalo nám moc a půlláhev (tj. asi třídecová láhev, ne, že by člověku odlili půlku láhve do karafy) nám vydržela úplně akorát. Po vínu jsme si objednali náš výběr z pre-theater (u každého chodu ze tří variant) a číšník se poté, co přijal naši objednávku, zdvořile dotázal, jestli někde potřebujeme večer být. Ono se to nejmenuje pre-theater jen tak pro nic za nic :)

Pak nás trochu znejistěli bílou "pralinkou", kterou nám úplně bez kontextu přinesli na stůl. Vypadalo to jako máslo, ale nebylo na co ho mazat. Všimla jsem si ale, že oba máme prostřené malé talířky s noži, takže pečivo nám určitě přinesou, a za chviličku se opravdu objevil další člen personálu s obrovskou hranatou ošatkou plnou nahřátého pečiva. Kromě standardního bílého a tmavého pečiva nám nabídnul minibagetky pistáciové, rajčatové s bazalkou a ještě jednu nebo dvě další varianty - já si vybrala pistáciovou, Lvíček rajčatovou ("skvělá volba, pane!") a oběma nám byly kousky pečiva podány kleštičkami na pečivový talířek. Nosič pečiva, který Lvíčkovi spontánně pochválil volbu, si sice vzápětí uvědomil mírné faux-pas a ujistil mě, že pistáciová je dobrá taky, ale ta rajčatová, kterou jsem pak od Lvíčka ochutnala, byla opravdu božská.

Snědli jsme každý asi půlku bagetky s máslem, zbytek jsme odložili, abychom se zbytečně nezaplácli - hodil se při zajídání jednotlivých chodů :). Zanedlouho k nám dorazili dva číšníci s podivnou baňkou plnou kouře. Sledovala jsem servírování se směsicí bázně a nervozity: co to je proboha za kouli, a má se obsah jíst, vypít, umýt si s ním ruce? Ale obsluha nás nenechala na holičkách: odklopila kónickou pokličku s nazelenalým obsahem, nechala efektně vyprchat kouř ze skleničky a prozradila nám, že jde o pozornost podniku: kousek uzené makrely, který se má zapít martini s okurkovým ledem v pokličko-skleničce odložené na kovový kroužek.

Byla to asi nejlepší uzená ryba, kterou jsme kdy jedli - vůbec jsem nezaregistrovala, v jaké byla omáčce, ale plavaly v ní takové zvláštně křupavé zelené jikry :). Dál jsme si povídali, a za dobu, která nám přišla jako okamžik, dorazily předkrmy. Moje mušle v lanýžové omáčce a Lvíčkova křepelka. Oboje skvělé, křepelka úplně famózní:

Jídla byla úžasná, chody tak akorát velké a nosili je přesně v takových intervalech, aby člověk trošku vytrávil, ale nezačal se ještě nudit. Hlavní chod, který si vybral Lvíček, jako kdyby si býval vymýšlel sám - na rozdíl ode mě miluje houby, má rád kroupy a asi jako většina chlapů si potrpí na hovězí, takže si bez váhání zvolil hovězí líčka na houbách s kroupami a consomé. Já trochu váhala mezi kachnou s čočkou a dýňovým pyré nebo rybou; vybrala jsem si filet z platýze v parmazánu s baby cuketkou a petrželkovým pyré, a bylo to, sorry, že se opakuju, naprosto úžasné.

Sorry, že jsou ty fotky tak tmavé a rozmazané, ale nechtěli jsme tam blejskat :D Restaurace měla úplně úžasnou atmosféru, intimní a poklidnou a příjemnou, takže nás úplně šokovalo, když jsem někdy okolo dezertu koukla na hodinky a zjistila, že jsme tam už hodinu a půl. Uteklo to strašně. A ty dezerty...

Lvíček měl horký čokoládový fondán, nějakou zmrzlinu a kousek marshmallow pokapaný stoletým balzamikovým octem (ochutnala jsem - paráda!), já vanilkovou zmrzlinu z pravé vanilky, pěnu z bílé čokolády a mandarinkový minizákusek z lístkového těsta. Objednali jsme si k tomu bezkofeinové presso a byli v ráji.

Po dezertu přišla další pozornost podniku, talířek s bonbony - dva byly čokoládové, jeden pečený a jeden nepečený nejvícminizákusek, marshmallow a ovocné želé. Zkrátka paráda - asi poprvé jsem nenavrhovala Lvíčkovi, aby dal menší dýško než zamýšlel, ale aby dal větší :))) Venku trochu pršelo, byli jsme uťapaní (společenské boty ani jednoho z nás nejsou nic extra pohodlného) a byla zima, tak jsme si domů vzali taxíka a nechali doznít super zážitek.

Whiskey tasting u Džemisna

Minulý víkend se nám nikam moc nechtělo. Sice jsme polehounku plánovali návrat na Howth a zkusit nějakou jinou turistickou trasu než tu nejkratší, ale počasí nám moc nepřálo a vůbec jsme měli náladu spíš na city víkend. V sobotu jsme se tak vypravili na lov hadrů a v neděli prozevlili dopoledne, dali brunch se Štěpánem a vyrazili do Jamesonovy destilerky na exkurzi.

Jameson nemá tak hezkou expozici jako Guinness, ale když už ho má tenhle blog v názvu, nemohl jsme ji vynechat. To neznamená, že by se nám tam nelíbilo. Průvodkyně byla vtipná, v historii palírny i popisu procesu výroby ohnivé vody se našlo několik zajímavých momentů a po prohlídce jsme se mohli těšit na drink zdarma. Když jsme si kupovali lístky, prodavač se nás zeptal, odkud jsme, a když jsme odvětili, že z České republiky, srdečně opáčil "Ahoy! You make good beer, we make a good whiskey!" S Guinnessem za rohem od něj bylo hezké, že nám přiznal aspoň to první ;).

Instruována Michalem od Páji jsem se při úvodním dotazu na dobrovolníky "hlásila jak vzteklá", takže jsem ulovila místo na ochutnávce. Ta se konala na samém konci prohlídky, potom, co jsme si vybrali, jestli chceme našeho Jamesona v ceně vstupného s brusinkovým džusem, ledovým čajem, zázvorovým pivem nebo čistého na ledu. Ochutnávači se sesedli kolem stolu a před každým z nich stály tři malé panáky - jednou destilovaná americká whiskey (Jack Daniel's), dvakrát destilovaná skotská a třikrát destilovaný Jameson. Nejhorší byla ta skotská, chutnala rašelinově drsně a ani při nejlepší vůli jsem v ní nedokázala najít zalíbení - můj dojem z ní byl pití pro pseudotvrďáky, kteří si tím dokazujou, jací jsou chlapi :) Všem chutnal nejvíc Jameson, až na jednoho amerického turistu, který nepřiznal ani to, že by mu chutnala jako druhá nejlepší, a málem neodešel po svých :)). Na závěr jsme dostali diplom ochutnávače whiskey a já vážně uvažuju, že si ho přidám do životopisu.

Nakonec jsme skočili přepadnout souvenir shop, na rozdíl od Guinnesse do jisté míry unikátní, protože Guinness suvenýry mají v každém obchodě se suvenýry řetězce Carroll's, ale Jameson málokde. Nakonec jsme neodolali a odnesli si dvanáctiletou láhev Jamesona, kterému žádný Ir neřekne jinak než Džem(i)sn, ze speciální palírenské rezervy, k tomu dva panáky a čokoládu s příchutí irské kávy.

Všechno samozřejmě pouze na počest tomuhle blogu ;)

To to zas letí

Vlastně jsem si ještě ani pořádně nestačila uvědomit, že je únor. Zamrzla jsem někde o minulém víkendu, v neděli po sobotním výletě, kterou jsme strávili válením v posteli a musím zahanbeně přiznat, že být to na mně, asi bych z ní dodnes nevylezla.

Minulý týden jsme tu měli mrazy, což znamenalo, že přes den teploty nevyšplhaly nad dva celsiovy stupně a večer, když jsme šli domů, bylo na nule. Na místní poměry ovšem apokalypsa, poslouchali jsme krizové zprávy v rádiu a z okna fascinovaně pozorovali zamrzlá okénka u aut. Na víkend se naštěstí oteplilo a pršelo jen v sobotu a jen trošku, tak jsme se odpoledne vybatolili do města na lov domácích potřeb.

Kromě jiného jsem ulovila parádní sadu silikonových muffinkových košíčků. Nešlo nevyzkoušet, ale kde vzít recept? V Irsku, s irskými surovinami, jedině na stránkách irského výrobce mouky :). Trochu jsem si ho poupravila, do půlky dávky rozmačkala banán, v druhé nahradila mléko pomerančovým džusem, přisypala rozinky a oboje doladila sekanou čokoládou. Bylo to ještě lepší, než ten popis zní - muffinkové orgie. Před spaním jsem vymýšlela budoucí kombinace :).

Taky mi dorazil epilátor, samozřejmě jsem ozkoušela co šlo a zatím spokojenost po všech stránkách - epilační hlava epiluje, holicí hlava holí a pinzeta s osvětlením si posvítí i na ty nejnenápadnější odrodilce z linie obočí. Juhuhů.

Jinak, jak jsem už psala, je pro mě únor zatím ve znamení totální lenosti, ale aspoň už jsem si zažádala o dovolenou, o víkendu snad zase vymyslíme nějaký výlet a příští pátek nás čeká michelinská restaurace - na to jsem HODNĚ zvědavá. No a za chvíli je tady březen a začnou jezdit návštěvy. Boha, to to letí.

Zbytek Kilkenny

Z oběda jsme odcházeli zahřátí zevnitř i zvenku, odpočinutí a připravení na nové zážitky, kterými měla být prohlídka středověkého měšťanského domu Rothe House a pokud by se nám poštěstilo, taky prohlídka pivovaru Smithwicks.

Ze začátku to vypadalo, že se nepoštěstí. Zabedněná vrata a v okně strohá vývěska, že prohlídky jsou v sobotu od jedné a od tří pro předem objednané. Chystali jsme se odejít, když přišla trochu oraženější skupinka, zabušila na dveře a dřevěná brána se po chvíli skutečně otevřela. Bušiči si koupili lístky na prohlídku v jednu, což bylo asi za půl hodiny, nám to přišlo brzo (součástí prohlídky byla obligátní pinta zdarma) a po krátkém přemítání jsme se rozhodli nejdřív si obejít centrum a Rothe House a upsali se na prohlídku ve tři, což posouvalo pivo na společensky přijatelnější půl pátou.

Rothe House byl přes ulici, jenže při pokusu koupit lístek nám vlídná starší pokladní vysvětlila, že od jedné do dvou mají přestávku na oběd a do jedné už bychom si to nestihli projít, takže nám lístek neprodá. Poděkovali jsme, přešli jsme ulici zpátky ke Smithwicksu, jestli by se lístky nedaly změnit na jednu hodinu, ale odpovědí nám bylo "sorry, guys, we're full". Takže co se zbylou hodinou?

Sice bylo ještě poměrně brzo po obědě, ale museli jsme se obětovat a zajít na kávu a zákusek. Dobrou kavárnu jsme se snažili najít na TripAdvisoru, ale nakonec zafungovalo vsadit na intuici a zalézt do Fíkového stromu, který nám byl zvenku sympatický cedulí s pestrou nabídkou domácích zákusků, vystavenými balíky fair trade kávy za výlohou a nádherným retro kávovarem viditelným z ulice. Káva byla skvělá, stejně jako Banoffee Pie, a při placení nám připadalo, že se museli splést - asi pět a půl eura za dvě kávy a zákusek (obří kus koláče, ke kterému nám ještě iniciativně přinesli dvě vidličky)... kdybyste někdy měli cestu do Kilkenny, víte, kde se zastavit. Kavárnorestaurant má navíc báječnou atmosféru třípatrové věže s malými, útulnými patry, a jak už jsem zmínila, příjemnou obsluhu (ale ta je v Irsku nepříjemná vážně málokdy).

Přestávka na kávu nás příjemně zahřála, povzbudila a hlavně zabila čas. Druhý pokus o návštěvu Rothe House už vyšel. Jde o vcelku netradiční muzeum - žádná speciální expozice, prostě především ukázka zakonzervovaného měšťanského domu s pár zvláštnostmi, jako třeba paroží losa z doby ledové. Nám se líbily hlavně zrekonstruované zahrady, tj. původní zahrady, které ale někdy do roku 2007 byly pohřbené pod betonovým parkovištěm. Teď tam dokonce chovají i kachny.

Rothe Housem jsme ideálně vyplnili hodinku od dvou do tří, kdy nás čekal zlatý hřeb - prohlídka pivovaru. Smithwicks je na rozdíl od dublinské expozice Guinnesse "živý" provoz, a jestli mám srovnávat, pokud šlo atmosférou Guinnesse velmi vzdáleně přirovnat k Plzni, Smithwicks mi hrozně připomenul Popovice. Až na to, že v Popovicích nestojí v areálu pivovaru středověký kostel.

A taky tam nemají na zemi nalajnované návštěvnické trasy a nevyfasujete takové slušivé reflexní vesty.

A neméně slušivé brejle.

Zato se doslechnete hodně z historie vaření piva jako takového, vaření piva v Irsku zejména, vývoje značky a rodinné firmy Smithwicks. Projdete provozem, i když jenom "nasucho", v halách, kde jsou varny a jiná pivovarská zařízení prázdná, sloužící jenom na ukázku (přesto se v nich nesmí fotit, zatímco ve zbytku expozice ano, což mě potěšilo). A nakonec skončíte ve vzorkové hospodě, kde jste začali, sedíte a čekáte, až průvodce načepuje patnáct stejných, ideálních, krásných pint Smithwickse. To čekání je strašně dlouhé, ale stojí za to: lepší pintu téhle polotmavé dobroty jsem tady neměla.

Byla docela silná, takže jsme v povznesené náladě vystoupali na čerstvý vzduch, cestou na nádraží si v Subwayi nechali zabalit epicky výbornou bagetu (v batohu ani moc nevystydla) a spucovali ji prakticky okamžitě poté, co se za námi zavřely dveře zpátečního Intercity.

Ideální timing (včetně toho, že jsme stihli tramvaj tak komfortně, jako by ji přistavili přímo pro nás), ideální všechno. Nejlepší výlet.

Začalo jaro

Jestli jste teď šli nevěřícně kontrolovat teploměr zmrzlý hluboko pod spodní desítkou (případně pod dvacítkou, pokud jste na horách) a myslíte si, že jsem se zbláznila nebo že Dublin zasáhla nevysvětlitelná tropická fronta, vězte, že ani jedno neplatí. Jenom začal únor, a to je v post-keltském světě známkou příchodu jara. Koho to zajímá, může si vygooglit "imbolc" nebo "St Brigid's Day" a navzdory mému dojmu, že v Irsku se neslaví nic, a navzdory tomu, že jako jediný ze čtyř nejvýznamnějších keltských dnů roku nemá první únor ekvivalent novodobého státního svátku, se dokonce v novinách objevily fotky svátečních příprav (nějaké pletení keltských křížů, neboco).

Pár irských zdrojů k únorovým svátkům: RTÉ (něco jako Česká televize), Irish Examiner.

No a ve čtvrtek byly Hromnice, tedy den, kdy má v Česku skřivánek vrznout, i kdyby měl zmrznout; což (by) se pravděpodobně letos stalo. To v USA jsou míň striktní a dávají svišťovi vybrat, jestli už přichází jaro, nebo nás čeká dalších šest týdnů zimy. Letos to nepřekvapivě vyšlo na druhou variantu.

I v Irsku minulý týden mrzlo, a i když se to s třeskutými mrazy, o kterých slyším od nás, nedá srovnávat, na místní poměry byly dva stupně pod nulou úplná ruská zima a rádio překypovalo radami, jak se vypořádat se zimou. Pobavil nás ranní pohled na zamrzlá okýnka aut - pochybujeme, že Irové znají takové věci, jako je škrabka. Dnes jsme se ale probudili do nezmrzlého, deštivého rána a do začátku příštího týdne už by se měly teploty dostat na obvyklých zimních šest až devět nad nulou.

Tak vám přeju, aby se taky brzo oteplilo, a jdu smolit zbytek zápisu z Kilkenny :)