Fénixův park

Dneska mám mizernou náladu, a když mám špatnou náladu, pomáhá mi psaní, tak si ve volných chvilkách rozepíšu aspoň jeden víkendový blog. Stejně vám je dlužím a se současnou politikou večerů bez počítače bych se k nim dostala tak v prosinci :)

Takžeže. V sobotu jsme si vážně přispali skoro do desíti, k obědu bafli nějaký poloinstantní zázrak ve Sparu a odpoledne jsme konečně po dvou posledních sobotách nevyrazili na eye test a nákup brejlí, ale do největšího dublinského parku na severozápadě města. Byli jsme tam už jednou, protože jeho součástí je ZOO, ale teď jsme měli v plánu se jen tak projít parkem, omrknout místní monumenty a zajímavosti a dát si kafe ve Phoenix Café.

DART nejezdil, ale našli jsme si vlakový spoj z centra, tj. z nádraží vzdáleného asi půl hodiny chůze. (Nikdy jsem na pražskou dopravu nenadávala a po irských zkušenostech předpokládám, že ani nikdy nezačnu.) Za pomoci map v mobilu jsme zdárně našli bránu do parku a menší oklikou dorazili do útulného návštěvnického centra sousedícího s kavárnou.

Ve Phoenix Café (Phoe z toho určitě musí zvonit v uších :D) jsme pět minut nadšeně vybírali, co z lákavě vyhlížejících domácích zákusků si dáme k svačině, abych pak zjistila, že jsem zapomněla doma peněženku, kde jsem měla většinu keše, a na dveřích i nad kasou oznamoval výrazný nápis, že platební karty neberou. Lvíček posbíral po kapsách šest euro aspoň na dvě cappuccina, která jsme trochu smutně vypili (naštěstí byla dobrá a docela i zasytila) a slíbili si, že tam musíme ještě někdy zajít.

Do návštěvnického centra byl vstup zdarma a nešlo jenom o budku s mapou parku a stojanem s letáčky, ale v podstatě o malé muzeum parku spojené s výstavní síňkou. Obzvlášť potěšila expozice Doupě, kde se v tmavé chodě v umělé skále skrývaly nory lesních zvířat i s jejich vycpanými zástupci.

Naproti návštěvnickému centru je pidihrad, ke kterému se váže spousta historie, která nás ale moc nezajímala, stejně jako litanie o zakladatelích parku. Dovnitř se jít nedá, ale je to pěkná stavba. Máte tam malou mě jako bonus, protože ten den jsme sebefocení moc nedali, sorry.

Takhle vypadá podzim v Dublinu - mimochodem středem parku vede docela rušná silnice a Irové ji vtipně úplně celou rozkopali (imho něco jako zavřít Miladu Horákovou), ale to nám nevadilo, protože se tím pádem dalo projít parkem úplně v klidu.

Tohle je prezidentský palác, který nemá mimochodem ani anglické jméno, jen irské - Áras an Uachtaráin. V popředí vidíte rozkopaný hlavní tah parkem. Když tuhle fotku viděla tchyně, zeptala se nadšeně, jestli je to italské velvyslanectví :))) Uachtarána nám mimochodem zvolili minulý víkend a je to básník, aktivista za lidská práva a prezident fotbalového klubu Galway. No dobře.

Parkem jsme prošli na druhý konec a okolo monumentu (to je ten sloup na fotce, jakási šaškárna na počest vztahů s USA) ke stanici tramvaje LUAS a jeli domů. Teda domů. Od LUASu je to zase ještě cca 15 minut pěšky a jsme rádi aspoň za to. Autobusy jsou tady fakt k ničemu.

Tou dobou jsme netušili, že druhý den se na té samé stanici ocitneme zas...