Nepíšu!

Od čtvrtka do soboty nebyl čas. Od neděle do pondělka jsem chcípala ospalostí 24/7 (čertví, co to bylo ve vzduchu) a dneska se na mě sesypala spousta domácích prací, z nichž půlku stejně ještě nemám hotovou, telefonát kamaráda odlítajícího z USA a nudícího se na SFO a úplně nejnutnější odkoukávání posledního HIMYMu, což byl teda masakr a příští tejden to nebude kvůli Díkůvzdání a asi se do tý doby zblázním :D.

Ve čtvrtek přijeli Lvíčkovi rodiče a o víkendu jsme s nimi projeli a prošli některé z nejosvědčenějších míst, co jsme tu zatím navštívili. Počasí nám přálo a možná z toho splácám ještě malý fotoblog, až stáhnem fotky. To se nám taky ještě nepodařilo (Lvíček má chválabohu období lenory se mnou). Ono to asi souvisí s tím, že ve čtyři se stmívá a v osm teprv neochotně začíná rozednívat. Co dělají v severnějších zemích, netuším. Dokonce se začínám víc divit i těm vysokým podílům sebevražd, protože sice chápu, že v těchhle podmínkách někoho napadne se zabít, ale už nechápu, že sebere energii k tomu to vážně uskutečnit.

Tchánovci tu zůstali do nedělního rána, kdy jsme je posadili do taxíku, poslali na letiště a šli si zalézt zpátky do postele, kde jsme epicky prozevlili dopoledne u seriálů. Odpoledne nás ale bohužel nenapadlo nic lepšího než zajet pro poslední kousky výbavy domácnosti do IKEA. Bus od posledně sice nezměnil číslo ani trasu, ale narazili jsme na frézování silnice (v neděli odpoledne...), takže nám cesta tam trvala přes hodinu - a cesta zpátky taky, protože jsme tři čtvrtě hodiny čekali na bus, který měl jezdit každých dvacet minut. Už zapadalo slunce a i když bylo nějakých deset stupňů, stát v tom venku nebylo nic příjemného. Navíc byla IKEA samozřejmě plná lidí, vánočních dekorací tam bylo minimum (a až před pokladnami -> nepořídili jsme nic) a ministromečky neměli. (Nejvíc mě ale asi naštvalo, že během té třičtvrtěhodiny jsme si mohli v klidu projít švédské potraviny a sednout si na kafe, na které jsem měla hroznou chuť. Místo toho jsme stáli a pozorovali protější konečnou, na které čas od času zastavil bus, vysadil pasažéry a když jsme čekali, že to na semaforech obrátí a nabere nás na nástupní, dojel na konec silnice, zahnul doprava a zmizel, což se třikrát opakovalo.)

Sorry, že je to bez fotek. Blogování je jedna z mých největších lásek a zálib, ale aktuálně jsem ráda, že na konci dne seberu energii na sprchu a vyčištění zubů...