Věřím na šťastné náhody

Jak taky jinak, když se mi prostě stávají. Když celý náš irsko-americký pobyt je výsledkem řetězce náhod a událostí, které v době, kdy se udály, nemusely vůbec dávat smysl, ale nakonec do sebe zapadly jak dílky předem promyšleného puzzle. Nevím, jak se to stává, nevím proč. Ale vím, že když "tomu" důvěřuju, nějakým způsobem se dostanu tam, kam je potřeba.

Jedna ze super věcí na naší irské expedici je ta, že nemusíme mít starosti s žádným plánováním, aspoň prozatím. Žádné rozhodování, kde budeme bydlet, jestli si hledat práci nebo začít podnikat, co si koupit za auto... nejmíň rok, a to je strašně příjemná věc. Ale znáte to: člověk se tomu občas neubrání. Zvlášť o tom posledním má Lvíček tendenci přemítat poměrně často ;). Ale je to jeho způsob relaxace, tak mu to nevymlouvám. Jen pokaždé připomenu, že to stejně záleží na tom, jaké si pořídíme bydlení, jestli bude do práce dojíždět atd.

Na nedělní procházce jsme se ale trochu odvázali a začali diskutovat o budoucnosti. Čistě akademicky, sumarizovali jsme možnosti a výhledy. Šli jsme do parku a chtěli to vzít přes Starbucks - podívat se, jestli už mají vánoční kelímky a příchutě. "Tak, to je ta ulička," povídám, když jsme k ní přišli, ale Lvíček to jen odkýval a šel pořád dál. Ok, říkám si, tak asi nechce, nebo tam chce zajít až cestou zpátky... bylo mi blbé se ptát takovým tím trapným "a my tam teda nejdem?", takže jsem ho nechala dojít o ulici dál... "a kde že je vlastně ten Starbucks?" "no tam, kde jsem ti ukazovala, už jsme ho přešli..." "ahá, já myslel, že jsi ukazovala jenom na tu křižovatku a ulice je to tahle, pročs nic neřekla?" no zmatek. Tak jsme se vrátili.

A měli kelímky i vánoční lattéčka. Ve frontě jsme si vybrali příchutě... a když jsme přišli k pokladně a zaostřili (oba toho času bez brýlí) na vývěsku nad pokladnou, přečetli jsme si, že jen tenhle první víkend nabídky platí akce 1+1 zdarma na všechny vánoční speciály. Od 14 do 17.

Bylo 13:59 a zákazník před námi ještě nedokončil svou objednávku. Na řadu jsme přišli přesně ve 14:00 a dostali jsme druhou kávu zdarma. Ne, že by nás těch pět euro vytrhlo. Ale byla to příjemná pozornost.

A šťouchanec osudu, aby nám připomněl, že když to necháme na něm, skončíme tam, kde máme, přesně tehdy, kdy máme. (Kdyby nebylo toho nedorozumění s křižovatkou, takhle by nám to prostě nevyšlo.) Nakonec to dopadne tak, jak to má být. To je prostě moje zkušenost :)