Zatím se mi nestýská

(Stejně jako Lvíček svým včerejším uznalým výrokem, že tu doposud ani jednou nepršelo, to možná zakřiknu - ale chtěla jsem to napsat.)

Myslím, že před pár lety bych to mnohem víc prožívala. Stoprocentně bych to prožívala smrtelně, kdybych tu byla sama. A věřím, že se to s postupem času ještě zhorší, čím dýl tu budu :)) ale pravda je taková, že rodinu mám na Skypu a slyším i vidím se s nimi častěji než doma, kamarády na internetu, a tam se skoro nic nezměnilo, a po bytě ani nevzdechnu - a byl to byt, kam mě přivezli z porodnice, kam jsem utíkala ze školky, kam jsem celé dětství jezdila za prarodiči a který jsem si pak (v rámci finančních možností) zvelebila a vyparádila; byt, kde nikdy nebydlel nikdo jiný než naše rodina a který jsem myslela, že strašně obrečím, protože je v posledním patře v zeleni a byl z něj nádherný výhled a já už ho nikdy neuvidím - a ani teď, kdy to píšu, se ve mně nic nepohnulo.

Ani nějak často nemyslím na domov, vlastně jenom tehdy, kdy nemůžu v supermarketu sehnat nějakou naprostou samozřejmost typu celého kmínu nebo kuřecích čtvrtek, případně kdy se snažím místní chaotickou hromadnou dopravou naplánovat cestu na nějaké vzdálenější místo (a pak se naštvu a jdu radši tři čtvrtě hodiny pěšky, protože v místním špagetáriu autobusových linek se nedá vyznat ani s pomocí webového plánovače - idos a vůbec DPP pozlatit!).

Jestli na něco myslím, tak na dobu, kdy budu moct pracovat (tj. psát, případně vyhledávat job offery a připravovat se na ně) bez toho, abych byla jako na hanbě uvázaná k jediné židli, kam dosáhne internetový kabel. Na dobu, kdy budu moct zásobit kuchyň jinými než úplně a naprosto nejzákladnějšími potravinami, a na dobu, kdy mi do obýváku nebudou koukat lidi chodící po okolní cestě (temporary accomodation je v přízemí). A ta doba by měla nastat už příští víkend.

(Doufám, že nám do té doby sakra aspoň někdo přijde uklidit - dneska je to týden, co tu bydlíme, a úklid by měl být jednou týdně, tak hergot!)