Když jsme včera dorazili na letiště, bylo už po poledni, takže po podání kufrů naše první kroky zamířily do mekáče na „jídlo z krabice od bot“, jak to fascinovaně nazýval děda, kterého Lvíčkův malý bratranec zatáhnul minulý týden do KFC. Asi dvakrát jsem na dotaz ohledně zálivky k zahradnímu salátu vysvětlovala, že chci tu základní, ale nesetkala jsem se s porozuměním a dostala aceto balsamico a olivový olej v malých pytlíčkách. No co, aspoň to bude zdravé, řekla jsem si a roztrhla pytlíček s balsamicem.
Tekutý obsah se rozcákl po stole a Lvíčkově svetru. Už takhle vynervovanou cestovní horečkou mě to regulérně rozbrečelo, protože ocet barvil a smrděl a samozřejmě nebylo kde a do čeho se převléct. Lvíček taky pochopitelně nebyl nadšen, ale nakonec mě utěšil, že se nic tak příšerného nestalo, a nabídl se, že druhý pytlíček s olejem otevře za mě.
Olivový olej mi ohodil bundu, naštěstí koženkovou, takže ji akorát vyleštil. Zbytek skončil na kufru, naštěstí jenom na plastovém opěradle. To mě rozveselilo natolik, že jsem byla schopná dojíst oběd a vyrazit za pasovku do salónku, který měl být (a i když na nás koukali trochu divně, nakonec byl) v ceně letenky. Byla jsem tam poprvé a byla to paráda, jenom trochu překlimatizováno a noviny jenom včerejší :D
Na odlet jsme čekali půl hodiny nad čas, ale na dublinském letišti jsme byli přesně. Za dvě hodiny letu jsme zažili irské letušky, kapitána typu chatterbox, leták irského Tesca zastrčený za sedačkou (u půlky potravin byla zelená placka s irskou vlajkou a nápisem „Buy me, I'm Irish“) a jakéhosi byznysmena, který seděl vedle nás směrem do uličky a se zhasnutím znamení „připoutejte se“ sklopil stoleček a nezaklopil ho až téměř do přistání. Při vystupování jsem si všimla, že má úplně stejný prstýnek jako já, jen v pánské verzi (tříbarevný Trinity), takže nezasvěcený pozorovatel by býval mohl považovat za manžele spíš mě s ním než s Lvíčkem :)).
Z letadla jsme vystoupili klasickou chodbičkou (po všemožném strašení jsem takový stupeň civilizovanosti u Irska ani nepředpokládala) na terminál 2 a začali shánět obchod Vodafonu. Na informacích jsme se dozvěděli, že „už tam není“ a byli jsme nasměrováni do jakéhosi obchodu s telefony na „Turminal Une“ (to je, prosím, celkem standardní irská výslovnost). Ten jsme nenašli, takže jsme si zavolali z budky a pak zjistili, že taxíky jsou jenom u našeho původního druhého terminálu, takže šup se všemi kufry zas zpátky. To byla chvíle, kdy jsem Dublin proklínala. Ale pak jsme se v klidu usadili do taxíku a celkem bez komplikací našli i naše dočasné ubytování. Komplikace nastala při placení – Lvíček s taxikářem a jeho příštími zákazníky celkem složitě a dlouze rozměňoval padesátieurovku a mě mezitím odchytil správce budovy. Potom, co mi vysvětlil, kde je jaký obchod, se mě zeptal, pro jakou firmu budem pracovat. Upřesnila jsem, že manžel, a řekla jsem mu to, načež on opáčil něco ve smyslu, že ten snad bude umět anglicky líp. Skoro jsem s ním nemluvila proto, že jsem byla unavená (a nebylo nějak nic co říkat), sprosťák!
No a potom jsme se nastěhovali. Štěpánovi jsme se nemohli dopsat ani dovolat, tak jsme vybalovali a v jednu chvíli na nás na oba padla deka z těch myšlenek, že je to na strašně dlouho, že jsme tu sami a tak... naštěstí to bylo jenom na chvíli, některé starosti Štěpán rozehnal v hospodě a zbytek se rozplynul sám při procházkách městem.
Fakt se nám tady moc líbí.
