A děje se pořád

Den jako každý jiný. Vlastně po čase den, kdy jsem nikam nemusela, jen dopoledne se mělo zastavit pár poslíčků se zásilkami jako startovací balíček od UPC. Zbytek dne jsem se věnovala úklidu a v mezičase počítači, takže mi ani nijak zásadně nevadilo, že většinu dne propršelo.

Občas jsem zkontrolovala mail. Mezi pravděpodobnými odpověďmi mohly být maily od bráchy nebo od babičky, ale přistihla jsem se, že nejvíc čekám na reakci ohledně včerejšího pohovoru. Říkala jsem si, že jsem naivní: první zprávu bych mohla dostat nejdřív koncem týdne. Přece vím, jak dlouho to kolečko může trvat.

Pohovor byl super. Jeho převážná většina spočívala v praktických úkolech - některé byly lehčí, jiné pěkné oříšky, ale bez výjimky originální, zajímavé a zábavné. Kombinovaly práci se slovy a obsahem dohromady s logikou a kombinačními schopnostmi, což mě vždycky bavilo. Odcházela jsem s dobrým pocitem. Ale přece jenom... člověk nikdy neví.

Pět minut před čtvrtou mi zazvonil telefon. Když jsme si asi třikrát vyměnili zdvořilostní hauárjů, přešel personalista k věci. Má pro mě job offer.

Jestli se mi to jenom nezdálo, budu od září pracovat v tom samým Googlu co Lvíček.