pátek 26. srpna 2011

Křídy a ukulele

Já vám vlastně ani nepopsala náš víkend! Skončila jsem sobotní narozeninovou snídaní, tedy dortem, kterého si ještě v mrazáku schováváme čtvrtku na oslavu pondělního výročí svatby :). Takže, v klidu jsme posnídali a vyrazili na DART, tentokrát opačným směrem než u posledního výletu - na jih.


Byli jsme tam asi v půl dvanácté, takže naše první cesta vedla do Subwaye opatřit si oběd. V Subwayi jsme oba byli poprvé a obědové menu sice stálo (na bagetu nekřesťanských) 6 euro na jednoho, ale zato šlo o nejlepší bagetu, jakou jsem kdy jedla. Měla jsem tuňákovou s rajčaty, cibulkou a cibulovou omáčkou v tmavé bagetě a Lvíček měl kuře, zeleninu a nějakou pikantní omáčku v bagetě s italskými bylinkami. Předplněné "polotovary" baget s masem a sýrem se před plněním zeleninou strčily na chvíli rozpéct a byly vážně famózní.



Po obědě na lavičce u moře jsme se vydali na stezku The Metals, která vede podle trati DARTu do necelé tři kilometry vzdáleného Dalkey. Po cestě nám začlo pršet, ale naštěstí až skoro ke konci, tak jsme zapadli do první kavárny, dali si cappuccino a oschli.


Na cestě se nám nejvíc líbilo, že jsme tam byli krom občasného předjíždění cyklisty úplně sami. To se vám jinak na přeplněných dublinských ulicích moc nepoštěstí. Trošku jsme si tak vynahrazovali chybějící intimčo na výletech autem, kdy pro nás opravdu platilo okřídlené "cesta je cíl". Nějaká ta prohlídka zámku nebo návštěva akce byla povětšinou jen záminkou pro výlet autem, kde jsme měli mikrokosmos sami pro sebe, s hudbou, povídáním, sdílením. Chybí mi to.


V Dalkey jsme si prošli hlavní třídu (nic tam nebylo :)) a jelikož přestalo pršet, vzali to stejnou cestou zpátky. V Dún Laoghaire, jak se jmenuje to městopředměstí, kam jsme přijeli, se o víkendu konal festival ukulelistů a taky festival čmárání na chodníky. Ukulelisti začínali ve tři odpoledne na molu a to, k čemu jsme se tam přichomýtli, byl v podstatě takový happening ve stylu "kdo si přinese ukulele, může si zahrát". K dispozici byly zpěvníky s akordy (i ke stažení na internetu) a velikostí ukulelí se pohybovaly od miniaturních po skoro kytary.


Kreslení křídou se mohly zúčastnit buď děti do 18 let, nebo profesionálové na vyhrazených místech. Nepatřili jsme ani do jedné kategorie, tak jsme to aspoň okoukli. Dětské čmárání ve mně vybudilo nostalgii (jo, měla jsem barevný křídy! akorát ne ty spešl na chodník, to ještě neexistovalo, normální školní) a to umělecký bylo fakt obdivuhodný. Ale lidi kreslej nebo píšou křídou i na chodnících v centru (Grafton, O'Connell). Tak jsme to obešli a nastoupili zas na vlak domů.



Lvíček říkal, že to byl jeden z nejlepších dnů, co kdy zažil. Laťka pro příští narozeniny nastavena :)

PS: Prý vám tu chybí fotky aktérů, takže přidávám jednoho Lvíčka za sloupem:


a jednu Quanti u majáku (módní peklo mi odpustí ponožky k tříčtvrťákům, protože jsem potřebovala chránit díru v nártu):


2 komentáře:

  1. To zni jako paradni vylet!
    Ale teda pri cteni odstavce o kridach mi beha mraz po zadech, nesnasim ten zvuk a kdykoliv si predstavim, jak mi krida rozezira prsty (jak je sucha, vsak vime), zacnou me bolet i zuby, jako bych ji musela zvykat, fuj! :D
    Tak jeste jednou preju Lvickovi vse nejlepsi a vam obema stastne vyroci :)

    OdpovědětVymazat
  2. Vy oba vypadáte tak šťastně!!! To je nádhera prostě:-)

    OdpovědětVymazat

Když budete komentovat bez přihlášení, vyplňte prosím aspoň jméno :)