Věci, které mě na Irsku fascinují (1. díl)

První díl proto, že předpokládám ještě spoustu dalších. Doufám, že se z toho nevyklube projekt 1000věcícoměserounairsku.cz - přestože, popravdě, by to byla na Irsko docela vhodná adresa.

1) Webové a mailové adresy

Je to tedy problém celých Ostrovů a fakt nevím, jestli si tím taky něco kompenzují, nebo prostě adresy v rozumné délce už došly. Hned po příletu vás konsternuje letiště vyzdobené billboardy lákající k návštěvě Severního Irska - jednak proto, že jde v podstatě o turistickou konkurenci, jednak kvůli adrese "discovernorthernireland.com". Realitní agenti mají maily jméno@lansdownepartnership.ie a na krabičce vloček je odkaz na kelloggsconsumercare.co.uk, resp. .ie. Dneska ráno mě ale dostala dodávka vyzdobená názvem firmy "Helpful man with large van" (no dobře) a kontaktem, nekecám, helpfulmanwithlargevan@gmail.com.

2) Dveře

Kamarádka kamarádky, která sem přijela za mužem jen pár dní přede mnou a s kterou jsme se dvakrát sešly na procházce, tvrdí, že oni takhle promakané dveře nemají. Promakanost (která mě přivádí k šílenství) spočívá v tom, že ve dveřích jsou zabudovány řetězy (vypadají trochu jako řetězy od kola), které dveře neustále přitahují do futer. Po několika týdnech přemítání jsme přišli na to, že jde zřejmě o protipožární dveře, které mají důsledným autozavíráním zpomalit šíření případného ohně, což ovšem nijak neumenšilo naše zoufalství. Představte si třeba, že potřebujete pronést dveřmi koš vypraného prádla nebo cokoli jiného, co je potřeba držet oběma rukama. Ve většině dveří tak teď máme zarážky, což není ideální, ale furt lepší než dveře zavírající se s razancí padacího mostu. (Na těch do malé ložnice, kterou používáme zatím jen jako odkladiště, je dokonce Brano, takže schopnost je odtlačit končí podle mě někde u tělesné váhy 55 kilo; já se 60 se s nimi peru jen tak tak.) Chci dveře, které drží otevřené nebo zavřené podle toho, jak já chci!

3) Autobusy

DART, což je něco jako vlakové linky S v Praze, funguje dobře. Dvě tramvajové linky LUAS vypadají taky použitelně, i když jsme s nimi ještě nikdy nejeli - jedna totiž jede od nás do centra, a tam jsme schopní dojít pěšky, a druhá z centra na opačnou stranu, kam jsme zatím nikdy nepotřebovali. (Fór je mimo jiné i to, že se nikde nestýkají a přestup je otázkou asi desetimiutového pěšího přesunu.) Problém je v autobusech. Už jsme s ním taky jednou jeli, ale to jenom proto, že jsme byli schopní najít na stránkách IKEA, jaký bus tam jezdí, a z názvu trasy zjistit, že má konečnou asi deset minut od nás. Jínak bychom se tam nedostali. Zlaté jízdní řády u nás, se seznamem zastávek a přesnými časy příjezdů, které dokonce bývají jakžtakž dodržovány. Existuje sice nějaký vyhledávač tras, ale vzhledem k tomu, že tu neexistují prakticky žádné "sběrné body" jako u nás stanice metra, křižují autobusové linky město chaoticky a nepředvídatelně, bez jakéhokoli záchytného bodu. Chtělo by to nejmíň jednosemestrální kurz na vyznání se v nich a podstupovat něco takového nemám chuť a naštěstí ani důvod. Bohužel třeba Guiness Storehouse i Old Jameson Distillery jsou kapánek na hraně docházkové vzdálenosti, ale věřím, že si u nich vystačíme s popojetím LUASem.

Rozhodla jsem se dávat do každého blogpostu aspoň jednu fotku, jste rádi? Postupem něco doplním i zpětně :)