Howth, domluvil jsem

V sobotu to vypadalo na docela pěkné počasí, tak jsme se rozhodli vyrazit po obědě DARTem na konečnou, do městečka/předměstí Howth, jelikož nám každý říkal, jak je tam pěkně. A bylo.

Howth, který se aspoň podle irských hlásičů stanic vyslovuje zhruba jako "hůt", leží na severu od Dublinu a je to poloostrov, vlastně takový výběžek, kolem kterého vede ze stanice DARTu několik turistických tras. I když ta nejdelší a oficiálně nejtěžší, fialová, by neměl být žádný extrémní výstup, z časových důvodů jsme zvolili jednu ze dvou nejkratších. Začátek je pro všechny trasy stejný a vede přes útesy. Je to nepředstavitelná nádhera - něco jako šplhat třeba na Radhošť (dosaďte si alternativní přiměřeně vysokou horu, já jich moc neznám :)), který by místo v hnízdečku okolních hor a údolí ležel u moře. Místy člověka samozřejmě mrazí, protože by často stačil jeden špatný krok, smeknutí nohy, hlavička by mu křupla o jeden z těch nádherných útesů a na těle by si pochutnali věčně křičící rackové. Ale když chodíte po vyšlapaných cestách a dáváte si trochu pozor, dá se tomu docela vyhnout :).

Ačkoli tedy trasa nebyla ani moc dlouhá, ani moc náročná, mně nějak vůbec nesedla. Odpadla jsem už ve vlaku, kde jsem vytuhla Lvíčkovi na rameni, a intenzivní pohyb na čerstvém vzduchu (fakt nevím, proč mě bolely zrovna kyčle? asi nějak blbě chodím :D) přispěl spolu s dokonalým zatemněním neprostupnými závěsy k tomu, že jsme v neděli spali do půl jedenácté. Prostě takové to probuzení, kdy rozespale rozloupnete oči a myslíte si "tak kolikpak asi je, osm, půl deváté?" a minutu nechápavě zíráte na budík, kde se na místě hodin skví dvouciferné číslo. Do takových hodin jsme - nepočítajíce kocoviny - spali naposledy maximálně během gymnaziálních let.

Kromě toho je v Howthu ještě jachtařský klub - zvláštní zvuk, když stovky stěžňů cvakají o... o to cosi, o co můžou stěžně na lodi cvakat :))) - a golfové hřiště, přes něž údajně vede i jedna z delších tras. (Mimochodem, vše průvodci doporučované na Howthu je přesně tam, kam jsme už nedošli, takže se tam budeme muset podívat někdy znova - a rozhodně nás to netrápí.) Vyskytuje se tam opravdu obrovská spousta racků, fouká ještě větší vítr než ve městě a při našem příjezdu jsme byli dokonce svědky lodních závodů. Taky tam mají "farmářské tržiště", což je evidentně ve světě stejná móda a o hodně větší cetkárna než u nás. A mimochodem, když jsme vystoupili z vlaku, voněly vzduchem opékané buřty a zpoza zdi hrál kdosi na kytaru nějaké country, takže jsem si asi tak na dvě dlouhé minuty připadala, jako když stojím na nádraží někde v Lukách pod Medníkem... :)