sobota 1. října 2011

Awesome farewell

Tam, odkud jsem přijela, jsou teď 4 hodiny ráno. Před víc než 22 hodinami jsem vstávala, ale stejně nemůžu usnout, protože zpoza žaluzií prosvítá světlo, hučí mi v uších a ozývá se taky žaludek, totálně rozházený z letů a nevyspání. Jako bonus venku výživně prší, ale to mi neva, protože milovaný Dublin ztlumil volume deště ve chvíli, kdy jsem přecházela z taxíku do budovy, téměř na minimum; a to mi ke štěstí stačí nejmíň do doby, než si budu muset jít pro večeři.

Létání nemám ráda. Především dlouhé lety mi vůbec nedělají dobře, a to ani když probíhají úplně hladce. Což tyhle nebyly.

Vstávala jsem v půl šesté, takže už snídaně byl průšvih. Co jíst, když žaludek v tuhle hodinu není připravený vůbec na nic? V ledničce mi zbylo jogurtové mléko, ve skříňce pár cookies, moc jsem tomu nedala. Na letiště jsme vyráželi s rezervou, provoz nebyl, takže k odbavení jsme dorazili cca 2 a půl hodiny před odletem.

Zmátlo nás, že rovnou u schodiště byl vstup na gates. Po vystátí kraťoučké fronty se letištní dispečerka (nebo jak mám tyhlety odbavovátory nazývat) divně zahleděla na moji letenku a prohlásila, že se musím nejdřív odbavit. Jasně. Debil. Vystála jsem si jinou, o něco delší frontu k přepážce s váhou a "samoodbavovačem" s dotykovým displejem, kam zadáte destinaci, počet zavazadel a další informace. Vyjely mi dva lístky, na kterých stálo "check-in completed" a s nimi jsem nakráčela zpátky do fronty na security.

Jenže ani tentokrát jsem neuspěla a že prý když letím mezinárodně, musím mít "documents checked". Tak ale proč tam sakra psali check-in complete? Musela jsem na speciální přepážku, kde už mi teda došly nervy a předběhla jsem frontu důchodců s tím že "I only need my documents checked", protože ta přepážka zároveň sloužila i jako normální odbavovací, žeano, a to ani nemluvím o tom, že pas mi skenovali i na tom původním odbavení.

U blbečků na dvorečku, navíc během documents checku narostla fronta na security na půlku letiště, ale říkala jsem si, že za tu hodinu, co mám ještě do boardingu, to stihnem. Za pár minut ale přiběhnul jiný securiťák a odvedl většinu fronty k jiným rentgenům (na mezinárodních odletech, odkud to bylo na naši trojku jen kousek). Finálně (asi počtvrté ten den) jsme se s Lvíčkem tedy rozloučili, rentgen proběhl bez problémů (pobavila mě hláška na tabuli, že se k Transport Security Officerům máme chovat s respektem, který zasluhují), na gate jsem chvíli čekala do boardingu a nastoupila.

Trochu mi zkalilo radost, že sedím u okýnka za párem dost věkovitých důchodců, takže jsem se v duchu rozloučila s nějakým častějším vstáváním a protahováním, protože kdykoli mě museli pustit z místa nebo na místo, měla jsem strach, že se rozpadnou. Teď jsem se ale disciplinovaně usadila, začaly předodletové procedury... a najednou jsem podle sténání spolucestujících pochopila, že monotónní ševelení kapitána nejsou obvyklé bezpečnostní instrukce, ale informace, že při předvzletové kontrole objevili nefunkčnost brzdy a budou ji muset vyměnit, což bude trvat zhruba hodinu a půl. Mám už zkušenost, že hodina v letovém provozu není žádná míra, a třihodinové přestupové okno ve Philadelphii se tak najednou hrozivě smrsklo.

Adrenalin mi začínal stříkat i z uší, takže jsem popadla notebook, peněženku a palubní lístek a šla se vynadávat na internet na gate.

[Pokračování příště]

1 komentář:

  1. uplně mi to připomíná let do Číny přes Itálii!!

    OdpovědětVymazat

Když budete komentovat bez přihlášení, vyplňte prosím aspoň jméno :)