Postamerický ranní blog

Puffin včera smutnila nad tím, že už nebudou americké ranní blogy, tak jí musím udělat radost - jetlag evidentně není pryč ani po třech dnech, takže zatímco v neděli jsem šla spát ve dvanáct a vyspala se dorůžova do osmi, včera jsem zalehla disciplinovaně v jedenáct a vzbudila se v příšerné půl páté.

Tak vám aspoň můžu napsat, co vám dlužím - svoje zážitky a pocity ze včerejška. Ráno jsem si oblíkla stylové tričko s Androidem a vyrazila s asi desetiminutovým předstihem do budovy, kterou mám minutu, takže jsem ještě chvíli bloumala před vchodem a pak si nechala zavolat svého nastávajícího šéfa a počkala na něj na sedačkách - když přišel, zařídil mi dočasný badge a já prodělala změnu z návštěvníka na zaměstnance. Tedy nezaměstnance, jak mám ve smlouvě s agenturou (non-employee), ale stejně. Zvláštní pocit.

Potvrdilo se tak moje očekávání, že nebude žádné soustředění pro nováčky, kterým prošel Lvíček, ono by to asi u těch agenturních lidí nemělo smysl zabít dva týdny něčím, co využijou navíc třeba jen z poloviny. Hození a plavání it is :)

Šéf mě vzal na úvodní sezení, kde mi představil zhruba úlohu týmu v rámci firmy a co mě čeká v nejbližší době, a poslal mi odkaz na videoškolení, které jsem si měla pustit během prvního dne. Potom mě vzal za týmem, ukázal mi pracovní místo a šli jsme celý tým do mikrokuchyňky na kafe. Cestou se mi představovala Kypřanka, Španělka, na místě jsem seděla mezi Maďarem a Němcem, naproti Fince. Trochu blázinec, jmen jsem pochytila minimum, ale konverzace o tom, odkud jsme kdo přišel, kde bydlíme, jaké jsou naše jazyky a nadávání na irské počasí a veřejnou správu probíhala s krásnou samozřejmostí :))

Po návratu jsem dostala sluchátka a šla na video. Zaměstnanci dostávají notebook, já mám... podle toho, jak se na to díváte, ale ano, spíš privilegium nesmět si nosit práci domů a nepracovat mimo pracovní hodiny :)) Mám linuxovou pracovní stanici a jsem spokojená. Navíc mám stůl v celkem narvané místnosti úplně na kraji, tak se nemusím přes nikoho prodírat (ano, klasický letadlový problém okýnko/ulička, ostatní se prodírají přese mě :)).

Na oběd jsem už pomalu myslela, že půjdu sama, ale dostihnul mě Mohammed (tuším Iráčan) a šli jsme ještě s tím Maďarem (má za ženu Japonku) a Němcem. Všichni mají děti, připadala jsem si jak největší cucák (a navíc trochu trapně, že oni z toho agenturního platu živí rodinu a nemají ani nemocenské a tak :/), ale jinak to bylo moc fajn.

Odpoledne první konkrétní školení a cvičení, HTML jsem se musela smát (první stránky jsem si nabušila do Notepadu před víc než 11 lety), ale s CSS jsem se už byla líná učit, takže tam jsem malinko válčila, editovat ho většinou nemám problém, ale psát from scratch ho přece jenom zvyklá nejsem :) Uvidíme dneska, kdy mě čekají další dvě školení... snad budu stíhat :)

Byla jsem poučená, že můžu o svojí práci mluvit, jenom neprozrazovat konkrétní nástroje, procesy atd., tak se snažím být obecná - HTML počítám není nic unikátního ;) Celkově musím říct že asi nejlepší první den v práci, co pamatuju; měla jsem připravený počítač, fungoval mi mail, šéf i kolegové byli přátelští a vytíženost tak akorát, aby se člověk napoprvé ze všeho nezbláznil a zároveň nemusel koukat do prázdna, že nemá nic na práci.

Ve tři čtvrtě na sedm jsem neodolala možnosti večeře, smířená s tím, že budu sedět sama, ale ve frontě jsem narazila na Štěpána. Takže doublewin - předběhla jsem kus fronty a ještě měla s kým konverzovat (dobře, to nebyl zas až takový win, protože mě neustále rozesmíval, když jsem měla plnou pusu jídla nebo pití. Ale achievement "džus v nose" yet to be unlocked, Štěpáne!)

Tak dneska už naostro :) snad se na mně nedostatek spánku moc nepodepíše...