Západní Irsko 3.

Z Mohérů na Connemaru to na mapě vypadá jako malý, nevinný kousíček. Jenže malý kousíček trvá skoro tři hodiny. Ještě kolem Galwaye, když se začínala rýsovat časová náročnost projektu, jsem navrhovala vykašlat se na ni, pobýt v klidu ve městě a vyrazit domů. Ale “když já bych tu Connemaru asi chtěl vidět”, přiznal Lvíček – a já koneckonců chtěla taky.

Brzo se krajina začala měnit a byla čím dál zajímavější: širé pláně lemované typicky žlutě kvetoucími keři, nad kterými se začínaly tyčit hory. Jenže už tady přišlo první zklamání – nikde po cestě se nedalo zastavit. A kde se dalo, tam zase nebylo co fotit, protože to bylo v nějakém úplně nezajímavém dolíku. Žádná odpočívadla, žádné rozšířené krajnice, LAUTR NIC – výjimečně se dalo zastavit na příjezdové cestě k některé z farem, a to bylo všechno.

Vjezd do národního parku Connemara byl ještě dál, než jsme předpokládali, a dojet nám tam trvalo delší dobu, než by nás bývalo napadlo. Ale nakonec jsme dorazili a šli si projít aspoň dvě nejkratší prohlídkové trasy (1,5 a 0,5 km).

To nám zabralo asi půl hodinky, odskočili jsme si a vyrazili na cestu domů. Nedávali jsme si oběd – někde se zastavíme. Nekoupili jsme si vodu – naberem u benzínky.

Jak bláhová to byla představa… Nejdřív bylo potřeba vymotat se z connemarské okresky – dvakrát jsme přejeli odbočku a na tu druhou už se museli vracet (zhruba pět minut mi trvalo, než jsem se přesvědčila a následně zformulovala své podezření, že jsme měli odbočit – jsem navigátor, lapidárně řečeno, nahovno). Na levostranné řízení už zvyklý Lvíček to valil, jak se dalo, ale úzké a klikaté silnice víc než osmdesátku nedovolily.

Nakonec jsme dorazili na “dálnici”, tedy “jednu z více než dvouproudých silnic, kde je povolená stodvacítka”. Z časového plánu bylo jasné, že na oběd si nikam zajet nestihnem – tedy benzínka. Lvíčka začínaly bolet nohy, záda a celý řidič z už asi pětihodinové porce sezení za volantem. Horší ale bylo, že benzínka se na dálnici prostě nevyskytovala. Žádná dálniční odpočívadla s pumpou, WC a restaurací jako u nás. Dálnice je rovná čára, sem tam sjezd, a abych nezapomněla, občas taky mýtná brána – to nám žíly netrhalo, mýtné je kolem dvou euro, ale PROČ, když evidentně jsou schopni nalít na cestu širší pruh asfaltu než jen pro čtyři pruhy, nemůžou postavit benzínku u dálnice?

To je řečnická otázka: může za to tentýž princip, kvůli kterému jsou mosty a podjezdy veprostřed zúžené div ne na jedno auto, protože někdo zapomněl, že kromě vozovky se tam ještě musí vejít chodník; tentýž důvod, proč jsou dublinské autobusy k nepoužití a najít nějakou užitečnou informaci na irských webovkách je čiré umění. Irům totálně chybí common sense, selský rozum nebo jak jinak to ještě nazvat – a to je pro lidi zvyklé na až vyčuranou českou vynalézavost asi největší kulturní šok.

Jízdou po dálnici jsme nicméně zatím naháněli minutky a kilometry a Lvíček byl trochu klidnější. “Takhle to stihnem, pokud nezačne pršet,” pravil, načež se za autem objevilo tohle a během pěti minut se spustil liják a následně krupobití. Během něj většina Irů disciplinovaně odstavovala auto za krajnici nebo na ní jela krokem, jen my zpomalili na sto deset a prodírali se apokalypsou kupředu.

Přírodní živly nám pak daly chvíli pokoj a my si ujasnili, že na benzínku budeme muset sjet. To se po nějaké chvíli podařilo, pumpu jsme po nějakých třech kruháčích dokonce našli, zatímco já si byla odskočit na hrůzyplné WC na dvorku, Lvíček tankoval… a po návratu jsem ho našla u kasy platit benzín a flašku vody, protože NA BENZÍNCE PROSTĚ NEMĚLI NIC K JÍDLU, kromě nějakých tyčinek a chipsů. Žádný sendvič. Žádná bageta. Rezignovaně jsme si rozdělili zbytek balíčku piškotů a vyrazili zpátky na autostrádu.

Ještě teď si vzpomínám na ty pocity vzteku, bezmoci, hladu, nepohodlí a strachu na celé té zpáteční cestě. Do Dublinu jsme dorazili kolem páté, takže krásný čas, dokonce nás ani nechytla žádná velká zácpa… jenže jsme potřebovali ještě dotankovat a kreténi jsme to neudělali na začátku města (protože jsme nedokázali odhadnout, kolik toho ještě propálíme a jestli to bude nebo nebude poznat). A jak se ukázalo, v okolí autopůjčovny prostě NENÍ PUMPA. Něco jsem hledala na netu, navigace nás pak dovedla do slepý ulice, kde absolutně nikdy nic bejt nemohlo, a začínalo hrozit, že to nestihnem ani bez tankování, tak jsme to naprosto vydeptaní otočili zpátky. S vidinou, že záloha asi 108 eur za benzín je v prdeli. Naštěstí, a to byla jediná klika toho dne, personál autopůjčovny byli Poláci (ti tedy prý provozují prakticky všechny půjčovny v zemi, Irové na tenhle business nejsou) a zřejmě z nějaké slovanské sounáležitosti se nás Polákovi zželelo a odečetl nám jen poměrnou část, tj. asi 20 euro, a zbytek nám vrátil. Ze všeho jsem se složila a rozbrečela až venku, na autobusové zastávce.

(A to jsem zapomněla popsat vůbec první WTF moment výletu – když jsme čekali na bus do půjčovny, L. hledal v telefonu, kdy má jet, a když četl “trojka je due”, zvedli jsme hlavu a viděli autobus. Nadšení se změnilo v úžas, když bus ani nepřibrzdil… zapomněli jsme mávnout a i když jsme to napravovali ještě dřív, než byl na naší úrovni, vysral se na nás a odjel. Tak jsme šli na vlak.)

Doma jsme se přežrali domácíma burgerama, dali si koupel a upadli do bezvědomí… ale vzpamatovávali jsme se z toho v podstatě doteď.