Paříž 4.

Na Paříži mě nejvíc fascinuje ta záplava zahrad, zahrádek, parků a parčíků úplně všude, i uprostřed města (a tam především). Cestou z Lucemburských zahrad na Invalidovnu jsme jen na přímé trase potkali dvě (a v jedné si chvíli odpočinuli).

Kromě toho mají nějakým způsobem – na rozdíl od dublinských parků – šmrnc. Jsou upravenější, určitě, ale i tam se najdou vajgly a další odpadky; spíš mám pocit, že Irové jsou stran veřejné zeleně (a sto a jedné dalších věcí) tak nějak bezradní.

Děsně se mi líbila gorilohoupačka :)

Kromě parků jsme minuli i spoustu pekáren a cukráren. To je vám zlo, ještěže tady se to nevyskytuje :D

Jeden kostel, nevím čí, ale zato s nádherným retrovstupem do metra:

Jedna jediná věc mě mrzí, že jsem si nestihla dát pistáciové Cornetto Enigma (eventuelně jeho Nestlé ekvivalent – Francouzi si evidentně na pistáciové zmrzliny potrpí, na rozdíl od Irů, kde jakákoli zelená zmrzlina = mátová :D). Jak už jsem psala, Lvíček nechtěl balenou zmrzku a já pořád tajně doufala, že najdeme některý z těch stánků, kde vám udělají zmrzlinovou růži – ale šli jsme takovým pustým prostorem a pořád nic, až najednou asi dva výklady od sebe mrazicí pult s kopečkovou Ben&Jerry’s a druhý s Algidou. Ale vyměnili jsme tuhle jistotu za iluzi “pravé” zmrzliny a sice jsme našli parádní míchanou točenou pod Eiffelovkou, ale v době, kdy už byl skoro čas na večeři. Tak třeba ho budou mít na Mallorce :D

Na Eiffelovku jsme nešli, protože už jsme tam oba byli a neměli jsme náladu ani na fronty, ani na šplhání, ani na vejšky jako takové. Jen jsme si ji prohlídli zespoda a vyrazili na večeři (bistro náhodně vybrané přes tripadvisor), protože zrovna zase začínalo pršet.

Bistro se jmenovalo U posledního metra a jeho velká výhoda byla poloha opravdu naproti stanici metra, konkrétně stanice Dupleix. Z jídelního lístku jsem byla trochu zoufalá – možná by bývalo bylo užitečnější dostat ho ve francouzštině, než se z podivuhodného anglického překladu dohadovat, co tím Frantíci vlastně mysleli :D. Lvíček si dal kachnu, já “baskický talíř”, což obnášelo jelito (mnohem lepší, než black pudding, musím říct), nějaký pikantní párek a kachní křídlo (fakt!). K tomu bramborová kaše, nějaká lečo-like zelenina a košík výborné bagety. Jakože… bylo to zajímavý, snědla jsem to, špatně mi nebylo, ale fanda baskické kuchyně se ze mě asi nestane.

Dojedli jsme, zaplatili a přeběhli v neutuchávajícím dešti ulici na metro. Jenže u automatů jsme zaváhali: potřebovali jsme dojet metrem asi 3 stanice a přestoupit tam na RER, a nebylo nám jasné, jaký si v takovém případě koupit lístek. Vedle automatů bylo naštěstí informační okénko. Jenže.

“Do you speak English?” zkusila jsem, už předem s pocitem marnosti. Nádražák za sklem si odfrknul a zakroutil hlavou. Nezbývalo než posbírat trosky středoškolské frániny a hotentotsky spustit: “Nous voulons aller à Val d’Europe et nous ne savons pas quelles billets d’acheter,” vyplivla jsem ze sebe a týpek mi pokynul, ať jdem k prodejnímu automatu, přišel za námi zezadu z budky a nacvakal na displeji adekvátní kategorie. Bane, jezdit do Francie bez francouzštiny je fakt riziková záležitost :D.

V pořádku jsme pak přestoupili a dostali se i do hotelu, i když u přímého výstupu z nádraží nebyla ani zmínka o tom, že by vedl k Ibisu, tak jsme šli druhým východem a docela jsme zmokli (a ještě pak na pokoji našli mokré ručníky a museli jít “reklamovat”, což trochu pokazilo dosavadní dobrý dojem, ale byla to poslední komplikace). Budík na čtvrt na devět – a vzhůru do Disneylandu!