Neděle v zoo

Návštěvu zoologické zahrady jsme zvažovali už na minulý víkend, kdy nakonec padla na úkor výletu do Dún Laoghaire (a taky vinou mých zranění). Roli v odkládání hrál taky strach, protože Eva při našem druhém setkání dublinskou zoo hrozně pohaněla. Málo zvířat, špatně vidět malými průhledy v plotech, u kterých se tísní hromady lidí... a že to za ty peníze nemá smysl. Ale podívat jsme se tam chtěli, protože máme zoologické rádi a říkali jsme si, že zas tak hrozné to být nemůže.

Bylo to super! Schovala se nám jenom arktická liška a nepřístupné byly surikaty, jinak jsme ale viděli komfortně a všechno. Neposedné opičky všech velikostí, gymnastické družstvo tučňáků, zamilované minivydry, důstojné vlky, majestátní nosorožce i nejroztomilejší gorilátko. Prvních několik výběhů se neslo ve znamení přemlouvání, že chci domů tygřátko, sněžnou sovu nebo aspoň vlčka. U strašilek a tarantulí mě to už přešlo :D.

Vyráželi jsme hned po dalším brunchi se Štěpánem, kde jsme se nečekaně potkali se třemi dalšími česky mluvícími Googlery. Bohužel jsme se nestihli o moc víc než představit, ale stejně to bylo zvláštní - vlastně už ani neočekávám, že bych kromě Lvíčka, Štěpána a Evy mohla v tomhle městě s někým mluvit mateřštinou. Chtělo by to uspořádat české pivo, ale nepředpokládám, že by se to stihlo do odjezdu.

Nicméně tím, že jsme šli na autobus hned po "obědě", jsme dorazili do zoo kolem půl jedné a stihli po trase většinu z odpoledního programu. Na cvičení lachtanů bylo podle očekávání narváno a na krmení tučňáků taky, ale lachtani byli stejně působivější, když jsme je na zpáteční cestě přistihli jen tak si hrát. U tučňáků byla legrace větší, jednak vypadalo dojemně jejich hromadné batolení se za krmičem, jednak etuda s volavkami, které přilákal kyblík s rybami pro tučňáky. Krmič je rozháněl mácháním rukama doprovázeným voláním "Go away, guys, you're not pinguins!" :)))

Od tučňáků jsme došli do "africké savany" přesně na krmení žiraf a nosorožců. U hrochů nás stihnul déšť, ale neznamenalo to nic jiného než počkat asi 20 minut pod stromem a následně se vyhýbat loužím, protože v Irsku, kde většině lidí tak nějak chybí common sense, nemají v zoo vyřešené odvádění vody z cestiček, i když tu prší minimálně obden.

Zahrada mi připadala vážně moc příjemně udělaná - atmosférou trošku jako ústecká, ale ne tak do kopce ;). V součtu nijak ohromující množství zvířat kompenzovala příjemná atmosféra - výběhy byly od sebe tak akorát, aby člověk neobešel všechno za půl hodiny, ale zároveň se nestihl začít nudit - a od půl druhé do půl šesté jsme byli zaujatí každou minutu. Sloni mají mimochodem příjemně zastíněný, v "džungli" ukrytý výběh, takže mají soukromí, ale zároveň se dobře pozorují.

Nedílnou součástí zahrady je i "farma" s krávami, ovcemi, kozami, slepicemi i prasaty. Irská prasátka nejsou jako ta naše holá a růžová, ale zrzavě chlupatá :). Ovce jsou ovce.

Nejroztomilejší na farmě ale byly kozy, hlavně pochopitelně kůzlátka. A to jsem ještě nepopsala všechny druhy opic, plazí dům nebo nádherné ptáky - Abyssinian ground-hornbills, kteří byli skoro vyhubeni, protože se rozmnožují jen jednou za devět let. Jako snad v žádné zoo, ani tady nesměli chybět pestrobarevní papoušci, zebry, tygři... prostě fakt paráda.

Vypadá to, že z dublinské zoo můžete být buď naprosto nadšení, nebo zklamaní - i recenze na tripadvisoru jsou buď nekriticky ohromené, nebo naštvané ve smyslu "pokud jste už někdy byli v zoo, nemá cenu sem chodit". My měli úžasné odpoledne v hezkém prostředí, kde bylo pořád na co koukat, a patnáctieurového vstupného v tomhle případě fakt nelituju...