Cesta domů

Konečně mám chvíli času na psaní. Zase v letadle, osmý den po příletu. Mezitím jsem byla ráda, když jsem utrhla dvacet minut na plurk a jednu osamocenou blogovou vlaštovku o vzájemných dárcích. Zažili jsme toho zatím hromadu – kavárenské a hospodské srazy s kamarády, úplně prázdné litoměřické muzeum na Štěpána, povánoční zbytky atmosféry trhů na Staroměstském náměstí, všechny vánoční návštěvy a dárky... a taky nervy, neshody, zmatky a úrazy. Náš pobyt byl tak z 90 % moc příjemný a v klidu, ale jsem FAKT ráda, že letíme domů.

Vlastní postel. Naše úžasná společná deka, na kterou jsme si za těch pět měsíců už strašně zvykli. Kuchyň, kde operujeme jen my. Svůj klid.

Klid především. Čím víc lidí se musí srovnat v obytné jednotce, tím víc třecích míst vzniká. Musíte se navzájem přizpůsobovat, slaďovat harmonogramy, dělit se o kuchyň, příslušenství i televizní program. Věříme, že za pět dnů pobytu nás babička s dědou už taky měli tak akorát.

Skoro nic si nevezem. Asi deset českých časopisů, aktuální noviny (které beztak čtem v letadle), tři ovocné Pickwicky – a dárky. Nevzali jsme si cukroví. Nekoupili jsme si v letištní Bille čerstvý český chleba, protože jsme se shodli, že na něj prostě nemáme chuť. Z trvanlivých potravin, pokud bychom měli tu potřebu, je většina zásadních věcí k dostání ve Slovak Pointu (spolu s některými netrvanlivými). Co nám chybělo akutně, přivezly nám návštěvy. Lovečák se nám málem zkazil. Žijem prostě jinak.

Nestihli jsme se vidět se spoustou lidí. Nestihli jsme zajít do C&A, kde jsem se chtěla mrknout na čepice a prádlo a možná i nějaké kalhoty; bude mi muset stačit M&S. Nestihli jsme testovací jízdu v Citigo :D. A to je asi tak všechno, co jsme nestihli, protože jsme víc ani nějak stihnout nechtěli a nepotřebovali. Osobně by mi stačilo, kdyby existoval teleport a my mohli tak jednou za dva měsíce strávit víkend u babičky bez hodinové cesty na letiště, hodiny až dvou na letišti, dvou hodin letu a hodinové cesty z letiště, to celé krát dvě. Kdyby chtěl člověk přiletět na víkend, bez toho, aby si bral den dva dovolenou, stráví z něj většinu na cestě... a tolik té dovolené zas nemáme. Takže zase nejdřív na Velikonoce a to si to asi budu rozmýšlet, ale argument pro jsou dubnové narozeniny, které by bylo asi přece jenom příjemnější strávit s blízkými než v zemi, kde má člověk jediného živého kamaráda.

Jenže zas třicítka... kdo to vlastně chce slavit? :D