Znovu ve vzduchu

Je středa ráno a my máme něco mezi pátkem, sobotou a pondělím, protože nejdeme do práce, ale vstáváme ještě dřív. Letadlo sice letí 11:45, ale po tom, co se stalo petulce, jsme trochu paranoidní: musíme se dostat přes celé město a ještě se nasnídat, opláchnout nádobí a po ranní hygieně zabalit do kufrů tašky s kosmetikou.

Nemáme cestovní horečku, ani jeden, což je zvláštní. Zvlášť Lvíček je mnohem vyklidněnější, než kdy býval. Máme rezervu na cestu, ale nestresujem kvůli pěti minutám, zařizujeme poslední věci – vypnout topení, zkontrolovat světla a vyrazit. Irský taxíkář to s náma docela valí a za necelou třičtvrtěhodinu jsme na terminálu 2.

Whenever I get gloomy about the state of the world... Miluju předvánoční atmosféru na letištích. Nemusí to být ani příletová hala plná setkání rodin a přátel, stačí to prostředí prodchnuté nákupy posledních dárků, těšení, očekávání, všudypřítomných světýlek. V Dublinu je obrovský whiskey shop, tak pořizujeme pár flašek, které jsme nechtěli cpát do kufrů, jdem na brzký oběd a na gate, kde jsme ještě před otevřením. Všecko v pohodě.

Jestli se těším? Nemám ráda ten výraz a tuším, že už jsem to psala; snažím se netěšit na nic méně konkrétního než třeba jídlo nebo další díly seriálů, protože přílišná očekávání od cest, dovolených a dalších akcí zavánějí zklamáním. Návrat do Prahy beru samozřejmě pozitivně – první důvod jsou samotné Vánoce, druhý rodina a kamarádi, třetí naše česká krajina, po které se mi hlavně první dva-tři měsíce stýskalo dost. Neberu to ale jako návrat domů. Doma jsem momentálně v Dublinu, a kdyby mi někdo nabídnul, že můžu v Praze zůstat – nepřijala bych to. Jsem spokojená tam, kde jsem. Částečně samozřejmě proto, že máme oba s Lvíčkem dobrou práci (a sebe navzájem) a až na výjimky nemusíme s Irskem okolo moc interagovat. Ale pořád se domluvíme na úřadech, v obchodech a s kýmkoli na ulici anglicky, což je oproti drtivé většině Evropy obrovská výhoda. A mimo Evropu... to jsou zas větší dálky domů, větší izolace, větší kulturní šok. Jsem ráda, že tuhle otázku teď ještě nějakou chvíli nebudem muset řešit.

Tenhle blog píšu v letadle. Už mám přeřízený čas a zhruba za hodinu bychom měli být na letišti Václava Havla. Tedy vlastně pořád ještě na Ruzyni. Snad nám státní smutky a průvody nezkomplikují cestování.