Víkend s petulkou

Když jsme přijeli, připadal mi listopad, na který se naslibovaly návštěvy, hrozně daleko. A když ta doba konečně nastala, měla jsem zase pocit, že je ještě nějak brzo. Ale Lvíčkovy rodiče jsme úspěšně posadili do taxíku na letiště, převlékli postele v hostinském pokoji, trochu si vydechli a v pátek po práci vyrazili na další kolo - vyzvednout petulku na autobusák.

Seděla na tramvajové zastávce, hlavu v dlaních. "Takovejch lidí!" Vybalila si z batohu kabelku, batoh jsme odevzdaly Lvíčkovi a vyrazily na Twilight.

Kino bylo zvláštní - plátno zatažené červenou sametovou oponou, jak za socialismu, a místo povědomých kartónků vypadly z automatu papírové čtverečky podobné lístkům na parkování, které nám uvaděči u vchodu prostě natrhli. Rozvojová země.

Byla jsem v Irsku v kině poprvé a měla jsem trochu strach, protože pseudoanglickému huhlání ve filmech a seriálech ne vždycky rozumím. Když koukám s anglickýma titulkama, nemívám (až na občasný specifický termín) problém, ale odposlouchávání je řádově horší. Breaking Dawn ale bylo ok, až na vlky, z toho jejich vrčení jsem nepochopila nic.

"A je to moc daleko?" zeptala se petul, když jsem v rámci bezpečnější a rychlejší dopravy domů mířila na vlak. Dvě stanice vlakem dávaly pěšky něco přes půl hodiny, bylo teplo, tak jsme se dohodly, že se radši projdem - i mně to bylo příjemnější. Jednu ulici před domem jsme za odměnu potkaly lišku. Běžela jsem za ní, kvůli fotce, ale utekla. Petul se na mě dívala jak na blázna :D Ale ona byla strašně roztomilá!

Druhý den jsme šly dopoledne k moři, odpoledne do města a večer do hospody - a pak se s námi petulka víceméně rozloučila s tím, že ráno brzo vstane, ještě si projde kus města a na konci trasy Airlinku nasedne na bus na letiště. Stihla jsem ji ráno prakticky mezi dveřmi, přidala informaci o intervalech Airlinku a doporučila, ať si radši nechá rezervu (při historce o stíhání letadla z Prahy do Dublinu mi běhal mráz po zádech).

Vrátila jsem se do postele, kde jsme s Lvíčkem spokojeně prováleli dopoledne, před obědem jsem si na petulku vzpomněla, jestli to letadlo stihla, a po obědě se dozvěděla, že nestihla.

Z následné investigace vyplynulo, že nejlevnější bude letět druhý den dvěma nízkonákladovkami přes Milán (wtf) a první spoj letí v půl sedmé ráno (takže se nedá stihnout prvním ranním autobusem, druhé wtf). Petul se tím pádem ještě odpoledne vrátila k nám, strávila lehce depresivní podvečer a večer dobíjením elektronických přístrojů v hostinském pokoji a vyrazila na posledním večerní bus vstříc noci na letišti.

A tyhle všechny úžasné věci můžete zažít, když za námi přijedete na návštěvu!