Louskáček

Včera jsem zaregistrovala, sedíc po večeři na gauči, že moje únava není jenom lenostního původu. Abych si to ověřila, změřila jsem si teplotu. A výborně - 37,2. Takže čaj, zachumlat do postele a doufat, že to do rána přejde, protože dnešek byl samozřejmě přesně ten den, na který jsme měli lístky na Louskáčka. Že já je fakt neprodala!

Ranní probuzení bylo o to horší, že jsem nevypnula budík (i když jsem si myslela opak), takže mi protivné elektronické pípání přervalo spánek přesně v okamžiku, kdy jsem ve snu fotila západ slunce kdesi nad českými kopci s malebně omrzlými větvičkami, zatímco na silnici pode mnou driftovala policejní felicie. Pod vlivem tohoto znepokojivého obrázku se mi už znova usnout nepodařilo, ale vstát jsem neměla sílu, takže jsem hodinu prožila v podivné agónii a pak nějak konečně přišlo ráno.

V průběhu dopoledne se mi nějak zásadně dobře neudělalo, ale naládovaná dvěma paraleny jsem se cítila na to, že to zvládnu. A musím říct, že ty peripetie stály za to. Desetiminutové čekání na autobus s Lvíčkem, který se po zjištění, že tu vlastně nemá k obleku kabát, jen tři bundy, odhodlal vyrazit do nějakých osmi stupňů nad nulou jen v saku. Divadýlečko, které připomínalo prostory, kam jsme jako žáci prvního stupně chodívali hromadně na školní představení, a které bylo umístěné v jezuitské koleji. (Jsem pod vlivem našich josefínských reforem myslela, že tyhle záležitosti už v praxi neexistují!) A samozřejmě plné atrium předškolních dětí (95 % holčičky) s doprovodem, protože šlo o odpolední představení.

Moje první setkání s baletem v podání Irish National Youth Ballet Company (upřímně řečeno nás překvapilo, že v Irsku něco takového vůbec existuje) bylo navýsost příjemné. Obě části představení (Louskáček i Sněhová královna, oboje nutně velmi zkrácené) trvaly jen něco málo přes půl hodiny, což byla přesně doba, po kterou jsem byla schopná udržet pozornost. Ale hlavně to bylo fakt krásné - nikdy mě nebrala ani StarDance, ani taneční, ani oblasti herectví beze slov, na tanečnice (a několik málo tanečníků) jsem se ale vážně nemohla vynadívat a fascinovaně "přecvakávala" z jednotlivých baletek na jejich kooperaci ve skupinkách, působení celku a zase zpátky a bylo mi líto, že se nemůžu soustředit na všechny detaily a zároveň celou scénu zároveň.

Ke konci Sněhové královny na mě přišla menší hypoglykémie (kolem čtvrté býváme já i můj krevní oběh zvyklí na svačinu), tak jsme s Lvíčkem dojedli krabičku jelly beans a pak už jsme se v pořádku dostali i domů (taxíkem, protože už byla tma i zima).

Pár fotek:

Menší "Christmas Market" na nádvoří koleje.

Svařák! V Irsku! Nezkoušeli jsme ho, ale nevoněl nejhůř.

Křečovitý úsměv před začátkem.

Umělá mlha (trochu dusila).

Výzdoba předsálí.

To nejsou Češi stojící frontu na poukázky před IKEA, ale Irové, kterým bylo oznámeno, že kdo předloží o přestávce lístek, dostane kávu, čaj nebo horkou čokoládu zdarma. Neúčastnili jsme se.

Vánočně vyzdobená O'Connell Street, trošku rozmazaná.

Omluvte výjimečné nezakomponování fotek do textu, nemám na to dneska už nějak sílu. A nezapomeňte si zítra nařezat Barborky!