Suma sumárum

Co se mi na Americe líbilo?

Skoro všechny veřejné záchody disponují jednorázovými papírovými sedátky na WC (a prkýnka jsou navíc v nejexponovanějším místě přerušená, takže tvoří takové parohy). Ohromná úleva po evropském šaškování s útržky toaleťáku.

(Update: a pítka. Všude, kde jsou záchody, jsou i fontánky s pitnou vodou. Když jsem jednou večeřela v hotelové restauraci, přinesli mi kohoutkovou s ledem sami a zadarmo! Takováhle osvěta citelně chybí prakticky všude v Evropě.)

Výtahy mají označené patro, kde je východ z budovy, univerzálním logem - hvězičkou. Užitečné zvlášť třeba u parkovacích domů.

Vypínače. (Konečně zas země, která to má logicky - nahoru zapnout, dolů vypnout!)

Megavýběr dietních limonád. (V Googlu prý mají všechno pití jen v dietní verzi - to zas nevím, jestli je úplně dobře, je fajn podporovat geeky v netloustnutí, ale spousta lidí zas asi bude vyšilovat, že jsou umělá sladidla jed. Mně nic nedělají, a to jsem citlivka skoro na všechno... ale co já vím, jak je to doopravdy, že.) Nažbrundala jsem se tu dietním Dr.Pepperem, Mountain Dew nebo Pepsi Wild Cherry do té míry, že mi asi chvíli chybět nebudou, ale vím jistě, že brzo začnou :) A to mám v Dublinu aspoň privilegium dostupnosti Sprite Zero.

Impozantní přírodní parky.

A jo, povětšinou příjemní a ochotní lidi, aspoň takhle navenek.

A co mi šlo na nervy?

Jídlo. To především. Asi ani nechci rozvádět, ono by to bylo možná částečně i nespravedlivé, protože zatím všude, kde jsem byla, jsem buď měla téměřdomácí (bufetovou) hotelovou stravu, nebo si mohla sama vařit; být odkázaná jen na restaurace bych asi nechtěla nikde. Ale kuchyně založená na hamburgeru je sama o sobě zlo. Snažila jsem se dávat si sendviče aspoň s přílohovými saláty místo hranolků; občas jsem si dala velký salát, kde to šlo (třeba v sunnyvaleském mekáči ho neměli ani v inzerované nabídce), občas prostřídala pizzou, hotelovou polévkou nebo něčím studeným ze supermarketu, ale... no, fakt zlo.

Doprava. Bez auta je člověk namydlený a s autem to, aspoň v Kalifornii, taky není kdovíco - dnem i nocí šílený provoz, mnohaproudé dálnice s chaotickými sjezdy, zácpy...

Vzdálenosti. I s autem je všude strašlivě daleko. I v rámci jednoho státu. I v rámci jedné oblasti jednoho státu. Na mapě to vypadá jako kousíček a když si dáte driving instructions, pic, tři sta mil. Zlatá naše zemička, kde je to z jednoho konce na druhý maximálně nějakých 400 mil...

Nezařaditelné:

Tráva tu smrdí jako tráva. Nebo možná něco mezi trávou a vařeným květákem. Je to trochu... otravné.

Neexistují tu malá auta, kromě britského Mini (a to tady působí strašně nepatřičně), eventuelně roadsterů.

Je zajímavý mít seriály v premiéře. Ale i ty nejkratší jsou proložené aspoň třemi reklamními bloky, které navíc pro jistotu nejsou nijak oddělené. To saje a myslím, že mi nebude vadit zvykat si zase na stahování. (A čest těm, kdo je nahrávají a ještě ty reklamy vystříhávají!)

Člověk trochu zrelativizuje svůj pohled, když si uvědomí, že v místním kontextu se země (jako stát, tedy jako spojený stát :D) téměř kryje s kontitentem. Já to mám k Hanitě nějakých 3200 mil a přes tři časová pásma, ale stejně si pořád můžeme koupit tu samou Diet Coke Lime. Když si představíte tu samou vzdálenost v Evropě, Asii... I tady ty kulturní rozdíly mezi jednotlivejma státama jsou, ale zdaleka ne tak převratný. Je to impozantní. To se musí přiznat. Člověk se jim musí divit o trošičku míň, že se považujou za pupek světa.

Zítra vám dopíšu neděli a pondělí, zabalím a tradá zas na dvacetihodinový trip domů. Nebyl to nezajímavej vejlet, ale na dýl bych si tady asi nezvykla. A Lvíček taky ne.