Sedmnáctimílová jízda

V neděli jsme chtěli projet vyhlídkovou 17-Mile Drive, což znamenalo vydat se už známou trasou směrem na Monterey. Trochu nás překvapila mýtnice na vjezdu a 9,5dolarové "vjezdné", ale po chvíli jsme pochopili - tenhle vyhlídkový okruh prochází rezidenční čtvrtí (nemovitosti tam budou zřejmě pořádně mastné) a místní by asi nebyli nadšení, kdyby tam zajížděl každý obejda.

17-Mile Drive je krásná. Vede podél cypřišových a borových lesů, perfektně střižených golfových hřišť a divokého, skalnatého pobřeží. Vzhledem k tomu, že z hlavní cesty odbočuje spousta silniček ke golfovým resortům a obydlím, bylo docela chytré označit ji po celé trase nejenom směrovkami na křižovatkách, ale i přerušovanou červenou čarou ve středu silnice (obvykle mezi obligátními dvěma žlutými).

Na první zastávce jsme stáhli střechu - jestli někde v Kalifornii stálo za to mít kabriolet, tak tady. Pomalá jízda kroucenými asfaltkami, každou chvíli zastávka. V mapce, kterou jsme dostali, bylo zakresleno na 20 zastávek, a i když některé z nich zahrnovaly jen golfová hřiště, většina z nich stála za to. "Restless sea", kde se okolo kamenů bouřila voda skoro varem, lachtaní skála, u které fakt stálo za to hodit čtvrťák do dalekohledu a konsternovaně pozorovat šutrák uprostřed moře pokrytý na každičkém metru lachtaními těly, nebo proslavený osamělý cypřiš - Lone cypress.

Na jedné zastávce se nám podařilo urvat u Eose nárazník. Totiž - na všech odpočívadlech byly na parkovacích místech před obrubníkem takové malé betonové zarážky. A na místě, na kterém jsme parkovali my, byla ta zarážka vyšroubovaná z vozovky a čouhal z ní obrovský kovový vrut, který ale pochopitelně z auta vidět nebyl. Takže jsme dojížděli k obrubníku a slyšíme škrtnutí. Přirozený nápad je "jé, ten betonovej bazmek je na naše auto moc vysokej" a "popojedem kus zpátky". Naštěstí to Lvíček nerval, když viděl, že to nejde; vystoupili jsme a zjistili, kde je zakopaný pes a že je potřeba naopak popojet dopředu a auto přizvednout. Hned se seběhlo asi pět ochotných Amíků, část zvedala auto, část zpod něj dolovala tu zarážku, dobrá věc se podařila. Jenže nárazník se přece jenom trošku vyháknul z karosérie. Vzhledem k pojistce bezvýznamná věc, ani bych se tady o tom nezmiňovala, ale je to důležitý pro další děj :) o dva blogy později - v pondělním - se dozvíte proč.

Tím, že jsme všude stavěli, jsme se samozřejmě proti plánu hrozně zdrželi. Jíst na Pebble Beach se nám nechtělo, vzhledem k tomu, že šlo o golfový resort a snobárna čišela už z papírové mapky :D. "Vjízdné" se ale dalo odečíst z konzumace (nad 25 dolarů) a byly zase už dvě hodiny, takže jsme tam nakonec vlezli. Celou dobu, kdy jsme čekali na (jak jinak) sendviče, jsem polohlasně drbala vedlesedící slečnu, která mě iritovala tím, že nechávala netknutý skoro plný talíř - půlku sendviče a hromadu hranolků. "Proč si to objednává, když to nesní!" mrmlala jsem, abych za pár minut zjistila... že si objednala přesně to samé co já a že dopadnu dost podobně, protože nebylo v lidských silách to dojíst :D Kdybychom to věděli předem, objednali jsme si s Lvíčkem jeden sendvič dohromady (obou našich sendvičů byly dva velké kusy a o přílohových hranolkách se menu nezmiňovalo). Půlka by mi bohatě stačila, ale pozdě bycha honit, tak jsem aspoň statečně vyjedla z druhé půlky kuře. Lvíček skončil zhruba podobně. Potupně jsme vrátili hromadu hranolků a trosky sendvičů, zaplatili a šli si projít golfové obchody. (Golfová móda by mi myslím slušela; snobská atmosféra v resortech by mě ale zabila.)

Mimochodem, 17-Mile Drive prý měří 9,6 mil :D