Pfeiffer Big Sur

Po obědě jsme zamířili do státního parku Pfeiffer Big Sur. Odbočka z hlavní cesty byla dobře značená, akorát když jsme vjeli do areálu k obligátním "mýtným branám", před námi u budky odbavovalo vjezd ještě jedno auto a k nám po chvilce váhání přišla druhá "vrátná" a zeptala se "how can I help you guys?"

Ehm, že bychom chtěli třeba do parku? :D Tahle otázka nás konsternovala natolik, že jsme chvíli sbírali odpověď. Nakonec jsme ale vjezd a vstupné vyřídili a mohli se vydat na hike. Zase už se připozdívalo, tak jsme z možností - dlouhá cesta k vyhlídce do údolí, středně dlouhá k vodopádům a kraťoučká pro děti - vybrali vodopády jako navíc nejatraktivnější podívanou.

Na začátku výstupu jsme potkávali odcházející návštěvníky, některé v sandálech nebo jiných otevřených botách, s totálně zaprášenýma nohama. Vzpomněla jsem si na svoje černé nohy po festivalech a ošklíbla se při představě, že bych to musela mýt. No... jenže na boty se práší taky, a potom, jak dopadly ty naše, na hotelu bez jediného hadru... radši bych to bývala spláchla z nohou :D

Tomuhle orientačnímu bodu jsme říkali Kraví strom :)

Pfeiffer Big Sur je hezký park. Páteční Muir Woods bylo spíš království stromů s rovnými pěšinkami, místy i dřevěnými nebo vyasfaltovanými, a nijak zásadním převýšením mezi jednotlivými body stezky. Pfeiffer je mnohem otevřenější krajina, různorodější, části stezky jsou nezalesněné a stoupání naopak všudypřítomné.

U vodopádů nás došel americký pár a zapředl řeč ("we're not as crazy as we sound"). Prokázali aspoň relativní zeměpisnou orientaci ("do you say spasiba?"), vyfotili jsme se vzájemně u vodopádů a na to konto jsme je naučili "džekuji". Přijeli do parku dřív než my a chtěli taky k vodopádům, ale vzali "zkratku" (taky jsme ji viděli, strmé a prašné schůdečky vydupané ve stráni, které jsme okamžitě zavrhli), tím pádem minuli rozcestí a stezka je dovedla k "Valley view". Nebylo ještě tak pozdě a vzhledem k tomu, že část cesty k vodopádům a k údolí byla společná (a stoupání už nebylo ani tak prudké), jsme se rozhodli procházku si protáhnout.

Délka byla tak akorát, do údolí byl opravdu hezký výhled, ale barva bot čím dál víc splývala s barvou pěšinky a obloha připomínala, že zhruba za hodinu začne padat tma, tak jsme pořídili pár fotek a zahájili sestup.

WC nebylo veřejné, jak bývá v parcích a na podobných místech zvykem, ale šlo se do něj přes restauraci, kde mě upoutal zmrzlinový mrazák. Osvěžení by bodlo a "Almond Coffe Fudge" znělo víc než lákavě, ale za tři a půl dolaru jsem dostala obrovitánskou kouli zmrzliny s nespočetným množstvím mandlí. Bylo akorát šest hodin, tak jsem ji s čistým svědomím pasovala na večeři :D Lvíček zakousnul na cestu jednu z našich pohotovostních Snickersek a ve městě si koupil sendvič. Dojeli jsme za tmy, ale nabití zážitky a vizuálními dojmy...