Věříte na osud?

Nechci se tady pouštět do hlubokých filozofických debat, ale já si některé věci jinak vysvětlit nedokážu, nebo spíš nechci :)) Pamatujete, jak jsem vám psala o tom vyrvaném nárazníku? Takže v pondělí ráno jsme skočili do místní pobočky Herzu, vysvětlili, co se stalo, a řekli si o nové auto.

Nebyl to problém. Všichni se usmívali, vysvětlovali, že díky pojistce nebudeme platit vůbec nic, a po chvilce nutného papírování se dozvěděli, že naše auto po zbytek pobytu bude Jeep Patriot. "Nemáte něco menšího?" zděsil se Lvíček, ale neměli. A prej že není tak velký.

Stříbrná škatule mě moc nenadchla. Dveře byly malé, všechno hranaté a digitální ukazatele připomínaly kalkulačku z osmdesátých let - zelené tečky a čárky. No nic, zbýval nám poslední den výletování, a to navíc jenom jeden krátký, hodinový výlet; pondělí jsme chtěli pojmout v klidu a odpočinkově, aby Lvíček nabral síly na pracovní týden.

Jenže - na rozdíl od minulých cest, které vedly vždy po solidní, vyasfaltované, nalajnované a značně rušné silnici, jsme tady sjeli z dálnice na okresku a z okresky na lesní cestu, která se místy rozdvojovala ve prospěch ostrůvků vzrostlých kmenů. Bez nadsázky, nevíme, jak bychom se tam s nizoučkým Eosem dostávali.

Naše původní rezervovanost k Patriotovi se rozplývala už po cestě a tady na lesní stezičce zmizela docela. A vzhledem k tomu úseku okresky před nájezdem na dálnici jsem neodolala Lvíčkovu přemlouvání, ať si chvíli zařídím.

To se řídilo tak skvěle! Většinou je pro mě řízení auta nervování a strach a podstupuju ho z ryze praktických důvodů - někam se dostat, něco převézt, nebo, nejčastěji, spojit jedno z předchozího s procvičováním řízení, abych úplně nevyšla z kondice, kdyby někdy přišla krizová situace a já musela řídit. V téhle vysoké, široké, obrněné škatuli jsem zažila pocity, které na řízení vábí Lvíčka - radost z jízdy, radost z řízení, pocit spojení s autem - stydím se přiznat - větší než v mazďuli. Velká úleva byla automatická převodovka; na jízdu bez řazení jsem si zvykla okamžitě a přirozeně, horší bylo jen zastavování - zvyk "sešlápnout spojku a brzdu" se z hlavy eliminuje výrazně hůř :)) Vysoký posez, krásný výhled a přehled všech stran auta i velkých zrcátek, prostě paráda.

Zamilovala jsem se. Do škatule. Nebýt výletu do Států, nikdy by nám nepřišlo na mysl, že pro nás ideální auto může být SUV s automatickou převodovkou, ale asi je. Mimo jiné i proto, že nám sblížilo jízdní styly - já objevila radost z jízdy a Lvíček zase zcela neočekávaně našel v tomhle autě vyklidněnost a navýsost pohodový jízdní styl. A navíc to načasování - těsně po vyhlídkové 17-Mile Drive, těsně před výletem do lesů.

Pak člověk nemá věřit na něco mezi nebem a zemí? :)